A co když to bez něj/ní zvládnu?

A proč bych to nezvládla, že? Přesně taková otázka by přišla na mysl i mě, když bych tento titulek, jako objektivní osoba četla.

Nu, každý je svého štěstí strůjcem, tudíž vše co přichází člověku do života, všechno to s čím se potýká je buď požehnáním, anebo lekcí, která má zocelit, ale vždy je to úměrně tomu, aby to člověk zvládnul.

A ano člověk dostane jen tolik, kolik zvládne, je to tak zařízeno. I když jsou lekce náročné a pomalu při lekci člověk může duši vypustit a může se z toho div nezbláznit, tak vždy dostane jen tolik, aby to zvládnul a mohl se z nejhoršího dostat.

Jestli je to spravedlnost života ponechám věci názoru, však podle mě asi určitě. Když bychom dostávali lekce od života ze kterých bychom se nemohli vyhrabat bez možnosti nápravy a osobní volby s tím něco dělat tak bychom my jako lidé dopadali hodně špatně a věřím tomu, že hodně lidí by i umřelo.

Ono vždy to v životě člověk tak nějak zvládne sám, když mu nic jiného nezbyde a když někdo tak preferuje tak jednat – že všechno zvládne sám a chce být hrdý na to, že to zvládnul sám.

Pak jsou tu lidé, jako já, kteří ochotně si nechají pomoci a o pomoc si klidně i řeknou, preferují když to zvládnou s někým a když jim někdo bude radit a pomáhat, avšak když nebude nic jiného na výběr tak se k tomu postaví a zvládnou to i sami, však nepreferuji to být na všechno sami.

A pak jsou tu lidé, kteří si nevěří v tom, že by něco zvládli sami a tak neustále musí mít někoho u sebe, jinak by se v životě nic nepohnulo, nic by neurobili, anebo by se jinak sami nerozhodli. Tací lidé si skutečně neumí představit, že by to bez toho druhého nezvládli.

Já se přiznám, nevím jak bych vypadala a jak bych se psychicky cítila, když bych okolo sebe neměla okruh skvělých blízkých přátel, které bezpodmínečně mám ráda a jsou mi velkou oporou a podporou. Skutečně nevím jak bych byla a dobrovolně to pokoušet nechci, avšak vím, že když by došlo na akorát tak bych to musela zvládnout a postavila bych se k tomu všemu, jako k lekci, kterou musím překonat a jít dál životem.

Je však pravdou, že několik let jsem žila v tom, že jsem měla za to, že bez tých nejbližších přátel a nejbližšího parťáka v životě to prostě nezvládnu, že se nezvládnu postarat o nic, o sebe a o to co potřebuji. Cítila jsem se jak cukrová princezna, která při první deštíčku se roztaje. Byl to na jednu stranu příjemný pocit, ale na druhou stranu strašně nezodpovědný a nepraktický do života pocit. Tudíž se s tím muselo něco robit a život mě dlouho takhle napospas nenechal. Vyslyšel mé pochybnosti o tom, zda vůbec dokáže bez blízkých lidí a bez parťáka fungovat a aby opevnil mé sebevědomí a přístup k životu tak mi dal do života lekci, kterou jsem potřebovala. A to tu, kde budu na to právě sama, abych sama v sobě odbourala tyhle stíny a naučila se věřit. Naučila se abych se dokázala postarat o sebe a o to co je potřeba, nadále byla princeznou, ale zodpovědnou princeznou, která se případně nebojí vytáhnout meč a bránit se, nebo vysekat ostatní princezny ze spárů draka.

Hodně mi to dalo. To víte, první dni, kdy jste vhozeni do něčeho nového tak jsou krutější v tom, že ve Vás ještě se odehrávají ty pochybnosti a jste celkově napjatí, je to na Vás vidět a o to víc zmatkujete, práci si komplikujete a bortíte to vlastní zbrklostí. Však, když se uklidníte a vidíte, že se všechno dá nějakým způsobem řešit a že všechno nemusí být hned katastrofa tak se vnitřně opravdu uklidníte. Když sami sebe vidíte jak řešíte náročnou situaci se kterou jste se museli poprat a Vy jste pak už v klidu a berete to jako normální věc tak pak už jste pochopili. Naučíte si sami sobě věřit a už jste připravení řešit a postavit se.

Je to mnohem lepší. Už se totiž nebojíte o blízké v tom smyslu „co když tady oni nebudou, na koho se obrátím.“, už se ty vztahy mezi vámi zlepší a prohloubí, jelikož je nebudete sužovat vlastní závislostí na nich.

A můžete si hrdě říct „Já to zvládnu, věřím si.“ A můžete tak ty blízké a parťáka mít na ty příjemné chvilky v životě, na to přátelství, rozhovory, diskuze, výlety, návštěvy, kávičky, lásku a na to krásné. Skutečně se to stane Vaší radostí v životě a už tam nebude hrát roli Vaše závislost na nich.

Neznamená to však, že je přestanete do svého života zapojovat to vůbec ne, o to zdravější a upřímnější přátelství, či vztah s nimi budete mít a o to víc jim můžete ze svého života sdělit a oni o svém. O to víc se můžou zapojit, o to víc Vám mohou pomoci, ale pomoci tak, že oni sami chtějí, nepodmíněné Vaší závislostí na nich.

Prostě se Vám zlepší úplně náhled sám na sebe a možná pak přehodnotíte proč jste s někým doposud bavili tak, jak jste se bavili zda to bylo vůbec nutné. Pochopíte, že možná některá přátelství na té Vaší závislosti byly utažené, jelikož to někomu možná robilo dobře to, že Vám mohl robit toho opatrovatele a navyšovalo mu to ego. Avšak co je kvůli egu robené to obvykle nemá dlouhého trvání, proto i tohle se muselo změnit, aby si na Vás nikdo nehojil ego.

Vidíte to tak, jak to je a už Vás nepojí s druhými nějaká závislost nebo závazek, ale svobodná vůle se bavit, přátelit, či milovat a o tom to je, to jsou čistší a upřímnější vztahy.

Takže ano, pak si položíte otázku „A co když to bez něj/ní zvládnu?“ a odpovíte si „Ano, zvládnu.“

A bude to jeden z těch osvobozujících momentů v životě, kdy se můžete cítit dobře, jako ptáček volný a přitom schopný.

 

Zdroj obrázku: ELIZABETHIN. elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi [online]. [cit. 31.8.2018]. Dostupný na WWW: https://elizabehtin.wordpress.com/2013/05/09/duchovne-priciny-chorob/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *