A co stalo se snad něco?

A co jako stane se snad něco? Když si dovolím už nebýt nonstop k dispozici pro tebe a nebýt tak nonstop zajímající se?

A když si dovolím se neozvat a prostě si jen tak užívat života? Být sama sebou, být taky sama pro sebe a nemuset se neustále jen ptát a zajímat se jen já? A co když si prostě dovolím se taky zajímat i o jiné lidi než jen o Tebe? To bys nepřežil, jo? Ale přežiješ.

Ano, dovolila jsem si se neozvat, dělat si co chci, vyjet si někam hodně daleko, flirtovat s jiným, jít ven, odjet daleko, udělat si krásný parádní den a bez Tebe, nevidět se s Tebou, neptat se pořád jen na Tebe, nepřizvukovat tvému egu, nebýt úplně nonstop dostupná a co? Stalo se snad něco? Ne, nestalo, naopak mi to hodně dalo pozitivního. Třeba to, že jsem si uvědomila, že tohle vše co jsem dělala pro Tebe bylo nedoceněno a bylo to bráno jako samozřejmost. A já nejsem samozřejmost, ostatně nikdo není.

Ano, teď se vztekáš a jsi nepříjemný, ale patří ti to. Aspoň to vidíš, že nejsem samozřejmost a jistota, která přilézala. Nyní už tomu tak není a nebude. A uvědomila jsem si, že se mi hodně ulevilo, nemusela jsem řešit tvoje neúnavná příkoří života, kteří ostatní lidé mají vyřešeno za dvě minuty a žijí dál. Nemusela jsem poslouchat co je zas špatně, nemusela jsem slyšet, co je zas stresujícího a jednoduše jak jsem tohle neslyšela, tak se mi ulevilo, měla jsem hlavu také jen pro sebe a své myšlenky. A bylo to super.

Naprosto nic se nestalo a tohle vztekání se nad vlastní sobeckostí a nad tím, že nade mnou ztrácíš vliv ti patří…. jen si to dej, ono tě to naučí si lidí vážit.

Nestalo se totiž vůbec nic špatného a svět se nezbořil, zvládl jsi to a já to o mnohem líp zvládla bez Tebe a tvých průpovídek. Ulevilo se mi a cítím, že od té době se můj život ubírá pozitivním směrem. Začínají mi noví lidé přicházet do života, noví přátelé, noví známí a i lidi, kteří o mě projevuje zájem, tak jen koukej, že si zasloužím víc od života, než to, co mi „dáváš“ Ty, vlastně, co mi dáváš, když veškerou starost, přátelství, komunikaci, optání, zeptání a rady dávám já. Nejsem namyšlená, ale takhle to cítím.

A jen dívej, jak si mě dokážou jiní lidé vážit a mluvit se mnou slušně, ptát se mě, zajímám je, tak krásný pocit a užívám si to, tak jen se dívej, jak je mi líp. Jak mě dokáží někam pozvat a vážit si mého „ano“ a přijít včas a bez výmluv, jen se dívej, že problém nebyl ve mně, že já půjdu ráda a že to „Ano“ ráda řeknu.

A co na to řekneš? To mě nijak netrápí a vůbec nezajímá, je to můj život, stejně tak máš svůj. Já ti na tvůj život nesměla nic říct, tak i ty teď mlč.

Ale ten pohled ti přeji, abys viděl o co přicházíš. A že to moje chování byla moje dobrá vůle, můj zájem a moje náklonnost.

Čeho si člověk neváží, tak to ztrácí a tak to je a funguje v životě, díky bohu za to.

Tak jsem si prostě dovolila se na všechno vykašlat, nechat to být, nechat to jít, být rebelem a kašlat na to. Hej a jak se mi ulevilo. Dovolila jsem si to zrušit, porušit a nebýt ti všude za zadkem a hle jak je to super. Zas jsem to já ve své kůži.

A ono i s těmi lidmi je to teď lepší. Poznávám fajn lidi, usmívám se a cítím se dobře, není to takový ten snaživý úsměv, ale upřímný, od srdíčka, který fakt procítím. Musím uznat, že takhle dobře mi dlouho nebylo a to stačilo jen se na to všechno vykašlat a mít to v háji. Ono asi fakt jak se říká, že čím víc všechno má člověk v háji tak tím je šťastnější a je to pravda.

A já za to děkuji. Jsem ráda, že jsem tímto překonala i sama sebe a i svůj strach z toho, že něco ztratím, nebo někoho ztratím, protože to se nestalo, naopak jsem hodně získala a ztratil někdo jiný, ale tak to už bohužel v životě chodí. Někdo ztrácí a někdo nalézá…

Zdroj obrázku: REDAKCE. National geographic [online]. [cit. 20.9.2019]. Dostupný na WWW: https://www.national-geographic.cz/clanky/vtipy-z-prostredi-vedy-aneb-smich-s-vyssim-iq.html