A zvládnu to, opravdu?

Tak zrovna tuto otázku si leckdy kladu sama sobě. Možná to vypadá, jako kdybych pochybovala o všem, nebo o sobě a svých schopnostech.

Není to tak, že bych pochybovala, ale spíše si kladu realistickou otázku svých fyzických a lidských možností a schopností, zda to, co za den a týdny robím zda skutečně zvládnu a zda vlastně to, co mi vstupuje do života, zda skutečně mohu zvládnout.

Ano, vím to, že všechno je jen v naší hlavě a jen my si nastavujeme omezení sami v sobě a když si řekneme, že něco zvládneme tak zvládneme a když ne, tak prostě to nemusíme zvládnout.

Je tomu tak.

Leckdy si však i přes tohle všechno tuto otázku kladu, zrovna v dni, kdy toho mám více na řešení, nebo na robení a pak v noci usínám buď vsedě, anebo únavou, kdy stačí jen aby mi párkrát chytla křeč do nohou a už spím a nevím o sobě, pak se sice vzbudím po nějaké hodince, nebo po dvou a koukám, co se děje a už vidím, že je zas pozdní hodina v noci, obvykle tak 2. až 3. hodina ranní. A to už vím, že než se dostanu vůbec k další fázi spánku v posteli, hezky v čistotě a svém pohodlném pyžamu tak vím, že nějaký čas mi znovu uběhne a já zas budu spát až do dopoledne. Pak zas vstanu a zas budu „lítat“ jak blázen, abych stihla všechny aktivity, které mě sice naplňují, jen je toho někdy tak moc, že čas na hodinkách nestíhá. Nebo respektive, já nestíhám všechno vecpat do 24 hodinového intervalu.

Což si někdy říkám, že by bylo fajn, kdyby se den nafouknul aspoň na tých 30 hodin, což by bylo paráda. Ale tak to je jen má sci-fi představa a vymodlené přání.

Ano, vše je v hlavě a jelikož si dávám do hlavy to, že všechno zvládnu a stihnu tak skutečně vše stíhám a zvládám, baví mě to, naplňuje mě to, cítím sama ze sebe užitek, spokojenost a pocit radosti, však fyzické tělo to pociťuje také, jen trochu jinak. Třeba večer, když už si konečně můžu vyrazit se svým blízkým člověkem někam ven, nebo do víru města tak obvykle už kolem 23. hodiny skutečně únavou odpadám a jde to tak rychle, že leckdy usínám i v sedě. Je to až úsměvné, ale je tomu tak.

Tak moc bych kolikrát chtěla být vzhůru a tak moc bych leckdy chtěla ještě takhle do noci relaxovat a odpočívat a konečně si oddychnout od tých všech aktivit a toho všeho až někdy shonu, ale leckdy prostě tělo rozhodne za mě a já spím, jak špalík.

Někdy si tak říkám „Zatraceně ty lidské možnosti“, někdy i ve vulgárním pojetí si pozměňte. Protože tak moc chci za den toho stihnout, robit a zažít, ale buď čas vyčerpám ještě dřív, anebo své fyzické možnosti a zrovna v takové momenty, kdy fakt takhle na noc usínám touto rychlostí mrknutí tak si připomínám sama sobě, že jsem jen člověk a tohle je jen fyzické tělo a že leckdy fakt mohu děkovat Vesmíru za to, že fakt všechno stihnu a že si mám vybrat v životě to co je pro mě nejvíce prioritní.

Toto mi ukazuje to, že jsem fakt jen člověk a nejsem neomezená bytost. Je tomu tak, nemůže člověk stihnout práci a aktivit rychlostí světla, nebo že by byl něco jako Bůh. Nelze to, proto jsme tady lidmi, abychom zvládali jen to, co je pro náš život nezbytné.

Tyto momenty mi připomínají, že bych měla myslet také na svou fyzickou schránku a pečovat o sebe.

Když jsem byla mladší strašně mě unavovalo to, že jsem leckdy pracovala i přes svou únavu, vadilo mi to a byla jsem negativní. Jelikož jsem nebyla zvyknutá tolik toho za den stihnout, měla jsem mnohem víc volnější program přes den.

Nyní na sobě nepociťuji únavu, ani přes den, nepociťuji ani to, že robím přes svou fyzickou únavu, nyní mi pak stačí chvilka co přestanu něco dělat, nebo někam chodit, párkrát mě zabrní a chytne křeč do nohou a do pár minut spím, tělo vypne a já hluboce sním.

Tělo jako kdyby se dalo do stavu Off a je tomu tak. Musím se nad tím až pousmát, jak fikané to je, ale je tomu tak.

Nyní nejsem tak negativní jako dříve a nevadí mi robit přes svůj práh únavy, baví mě to a naplňuje. Však pak to pocítím fyzicky, že jsem jela přes svůj práh únavy, respektive tělo mi to dá najevo a to je ono.

Leckdy se i bojím toho, zda v budoucnu budu moci takhle fungovat, jelikož hlavní moje důvěra a na čem všem závisí je fyzické zdraví a od toho se odvíjí všechno. Bez něj by nebyl můj život zdaleka tam, kde je nyní a nežila bych každý den tak, jako nyní.

Baví mě to tak, avšak děkuji svému tělu za to, že to se mnou zvládne a že mi ještě nedalo nějakou pořádnou „facku“ za to, že takhle žiji.

Ano, někdy se obávám toho, zda tých aktivit a toho všeho není moc a zda budu schopná i za několik let takhle žít. Netuším, to asi nikdo neví, někdy se toho obávám, ale pak stejně dojdu k závěru, že ten život se poměrně rychle mění a i průběžně, probíhají mírné změny a opravdu kdo ví, jak budu každodenně žít za pár let, netuším. Život něco přinese a něco mi vezme a tak to je vždy. Život se prolíná, ale stále plyne dál, nikdy nejde dozadu a tak je to správně.

Obávat se nebudu co bude, vždy nějak bude, hlavní je, že nyní ten život takhle tak, jak je miluji a neměnila bych. Je to tak skvělé a jsem tak spokojená a šťastná. Jsem ráda, že můj život má smysl, cíl a cítím užitek a radost. Nechtěla bych život, kde bych se převážně nudila, měla sice spousty času, ale pro co, když bych jej neměla jak naplnit.

A co si o tématu myslíte Vy?

 

Zdroj obrázku: COPYRIGHT © FERRATUM GROUP 2005 – 2018. www.ferratum.cz [online]. [cit. 6.7.2018]. Dostupný na WWW: https://www.ferratum.cz/blog/2018/01/23/odskrtnete-si-svetovy-pohar-ze-sveho-seznamu-prani

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *