Abych zapomněla

Dokončíš jeden, dokončíš druhý, dokončíš další a takhle jedeš stále.

V situaci, v době, v náladě, v času, který teď nyní zrovna je bych si běžně dala další úkol. Jedno uzavřeš a začneš další.

Nekonečný koloběh, jedno si vytyčíš, abys to splnila, uzavřela a zapomněla, dalšímu se učíš, abys toho nakonec též dosáhla a splnila, zapomněla, vše pak vytěsníš z hlavy, aby bylo místo pro další úkol. Není to zvláštní? Ale takhle se žije.

Nikdy jsem nezahálela, nikdy jsem nebyla dlouho sama, nebo dlouho bez lásky. A když už jsem to někomu řekla, tak to byla jen záminka jak se dostat blíž, moje taktika, moje svádění, můj flirt, ano v tomhle si sem tam dovolím blbnout hlavy, protože mě to dostane k mému cíli.

Uzavřeš jednoho, oddychneš si, odpočineš pár dnů, na to hned se poblázníš do dalšího, takhle to chodí a znovu začínáš na novo, vše si zjišťuješ, zamilováváš se a padáš do toho po hlavě, bezmyšlenkovitě a připadáš si jako když víš všechno. Něco tě to naučí, něco ti to vezme, v něčem tě to změní. Nikdy jsem neváhala pustit se do dalšího, nebo rozjet toho víc najednou, protože to tak mám ráda a miluji to. Cítím se tak úplná.

Poznáváš, potkáváš lidi, abys na ně v konečné fázi zapomněla, nebo oni na Tebe? Kdo ví jak se to pojme. Téměř každý má v našem životě vymezený čas a svým přístupem ten čas můžeme ovlivnit, jak dlouho to bude, ostatně to může i ten člověk sám o sobě se rozhodnout, proto je to vše tak vrtkavé.

Lidi stejně přicházejí a odcházejí ze života. Vždy někdo nový přijde a taky vždy někdo odejde, je to rovnováha života i osobního života. Jen pár jich zůstává, ti kteří s námi kráčí životem, ostatní se míjejí, sem tam se potkáš, prohodíš slovo a jdeš zas dál.

Nikdy jsem neváhala abych se nepustila do dalšího dobrodružství. Neváhám ani nyní, nemůžu se dočkat dalšího. Prostě tomu dávám volný průběh, kdo přijde ten přijde, kdo odejde tak odejde, nehrotim to, protože jsem to hrotila dost dlouho na to, abych si teď mohla odpočinout a nechat to plynout. Stejně je to dnes v něčem pošahané. Nenapíšeš jednou, neodepíšeš jednou a už s tebou skoncuje. Vnucuješ se, píšeš, zajímáš se, taháš ven div ne každý den a je to v pořádku.

Respektuješ, toleruješ, přijímáš člověka takový jaký je, ptáš se na jeho rodinu, přátelé, aktivity, to jak se má a jak žije, vše si pamatuješ, máš starost, ale jako kdyby to vše bylo zbytečné, protože když si jednou dovolíš neodepsat, nebýt k dispozici a neoptat se, tak si za hříšníka a potrestají tě tichem, ignorací a uraženým gestem.

Jednou si dovolíš nebýt na písknutí a zavolání, nemít čas, věnovat se sama sobě, nebo někomu jinému a hned na to si odepsaná. Omluvíš se, ale i to je málo, navrhneš jiný termín, sice ano ale odřené ano s velkým přemlouváním.

A tak to chodí, vždy se to obrátí proti Tobě ve zlém, protože dnes je to tak nastavené.

Nemáš pár týdnů čas, už automaticky jsi odepsaná, že nemáš zájem. Nemáš čas být na příjmu, protože pracuješ, děláš užitečnou činnost, automaticky odepsaná, protože se údajně nevěnuješ a nemáš zájem. Rychlé odsouzení a přitom si tě ani nevyposlechnou, rychlý soud, ani nevíš za co. Nemáš šanci se projevit, nemáš šanci to vysvětlit, nemáš šanci se omluvit a je rozhodnuto za tebe.

Takhle to chodí. Dovolíš si někam jít, trávit čas s jinými lidmi a hned je to špatně, změna tónu, změna stylu psaní, rádoby napsané „užij si to“ ale za trest se ti neozve několik dnů, za trest tě prostě nechá, přitom oni sami dělají to samé a ještě častěji.

A takhle to prostě je.

Neváhám se pustit do dalšího dobrodružství, avšak tak nějak je mi takhle v tom meziprostoru dobře. Netahá mě to nikam a k nikomu, jen jsem. Jsem tak jak jsem, žiju si pro sebe a cítím se svobodně, šťastně a usmívám se, i když je pryč, i přesto vše, protože na to už kašlu.

Úleva je to krásná, i když vím, že mi pak později bude smutno, ale stojí mi to za to.

Nevím proč lidi na mě vidí chyby, kteří oni sami dělají? Proč se pak rozčilují, proč mi to zakazují, proč se urážejí, proč se jen takhle chovají? Sobě povolí všechno a když to udělám já, tak tichem mě potrestá, tak najednou se přestanou bavit. A nikdo mi nevymluví to, že se to těch lidí nedotklo, právě že dotklo a hodně, jen prostě nemají na to si to přiznat.

A tak se mě radši vzdají a vzdají se všeho hezkého, co mohlo být, jen aby nemuseli být naštvaní?

Když už stejně po téhle uražené reakci jsou naštvaní.

Ano a proto je dobré, když nějaké dobrodružství občas fakt skončí a můžu na to zapomenout, neřešit, neplýtvat na to energií, nechat žít, nechat dozrát čas na jejich štěstí a posunout se dál. Nebráním se krásnému a nebráním si, jen je mi takhle prostě fajn a jsem za to ráda. Trochu jsem čekala, že mi bude víc smutno, že budu nešťastná, ale ono se to nějak nestalo.

Asi jsem chodící zrcadlo pro lidi. Dělají si co chtějí, dělají ostudu, čas si plánují pro sebe a své nejbližší, v pořádku nemám proti tomu nic. Ale když to chci udělat já, tak je to špatně. Nechci aby se to takhle neustále kazilo na tom, že i já chci žít svůj život podle sebe a přicházela jsem tak o lidi, které mám ráda i když oni mě asi ne. Avšak je to něco, co jde mimo mou kontrolu, protože tomuhle nezamezím. Taky mám svůj život, možná kdyby mi více věřili že na mých citech to nic nemění, nebo kdyby se podívali sami na sebe a uvědomili si, že oni sami dělají to stejné a že to třeba není tak úplně OK. Kdo ví, každopádně vítej nové dobrodružství, zapomíná se mi na to staré velmi snadno…

Zdroj obrázku: ZEROCHAN.NET. Pinterest.com [online]. [cit. 7.8.2020]. Dostupný na WWW: https://cz.pinterest.com/pin/39547302959973094/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *