Ať je to vidět

Ať se srdce chvějí, ať uši krásně naslouchají tomu všemu, ať oči krásně slzí dojetím, ať se to uvede do pohybu, ale ať všichni vidí, že to takhle má být.

Přiznávám si své chyby a nejvíc tu, že jsem se vůbec snažila být hodná a být v pohodě, když se mi nic nevrací a to že něco nebylo ok, nebylo až tak mou vinou. Já byla ze hry, ale nebyla to moje vina. To jsem pochopila. Ten rok, kdy jsem se od toho dění distancovala, když jsem žila pro sebe.

V tu chvíli jsem cítila, že dělám dobře. Po nějaké době, jsem vyměkla a začala si vyčítat, proč jsem se tehdy nekousla a nebyla hodná. Vyčítala jsem si, že jsem ztratila rok. Ale takhle to není, uvědomila jsem si, že následně můj restart byl dobrý a mělo to tak být. Nyní už to vidím ty posloupnosti a spojitosti, nemohlo to být jinak než jak to bylo. Tehdy to bylo rozhodnutí a teď je dobré rozhodnutí takové jaké činím.

Byla jsem jen ze hry, ale ne ta, která to podělala. A to je rozdíl. Když někdo někde není může být pomlouván, ale většinou tam jen prostě není.

Když jsem byla zas ta hodná a vážně se snažila se už nedistancovat a udělat to, co se po mě chtělo a chce. Vážně jsem se snažila, hodně jsem sebezapřela i když jsem pak po večerech z toho byla vystresovaná a vyčerpaná. Ale ano, prostě jsem chtěla vydat ze sebe to nejlepší. Jenže jsem byla až moc hodná. Začali mě vnímat jako tu hloupou a stejně se celá pointa odehrávala beze mě, takže bylo jedno, jestli tam jsem nebo ne. Když jsem tam fyzicky nebyla, tak bylo jen možná lepší pohodlí v tom, že se nemuseli schovávat při povídání. Když jsem tam fyzicky byla, tak víc přetvářky. A to jsem si myslela, jak se snažím a jak jsem to zlepšila. Velké lejno.

O moji snahu vůbec nešlo, prostě mě brali jak hlupaňu, která uvěří všemu, ale zároveň bacha na ní, musíme vše utajit, protože kdyby náhodou na něco přišla tak bychom měli ostudu. Tak jako co? Buď jsem hrozba nebo hlupaňa?

Tak moc jsem se snažila být hodná a milá, až jsem to přehnala a zahnala sama sebe do podřadné role, což bylo špatně. Prostě jsem si jen měla stát za svým a méně ohlížet na obličeje ostatních, ale hlavně hledět na svůj vnitřní pocit, na svoje sny dávat.

Tak moc se člověk snaží, až se vše obrátí proti němu. To je jak když tlačíte na plnou skleničku, tak moc ji svíráte v ruce, až pak silou praskne a obsah se na vás vyleje. Takhle jsem to přesně dopracovala já. Měla jsem se jen prostě snažit míň a víc hledět na sebe.

Vím, že můj táta, by mi řekl, že si mám víc věřit a být odvážná. A tentokrát slibuji, že to tak udělám.

Protože v tu chvíli jsem vnitřně vyhořela. Avšak nyní musím sama sebe resetovat, znovu se nahodit a tentokrát chci aby bylo vidět, že tu jsem, že tu mám své místo a svůj názor, že sem prostě patřím a že si tu zasloužím být.

Že nejsem jen mrtvá figura a ani věšák. Že jsem tu a jsem slyšet, vidět a ať klidně mě berou jako hrozbu, pořád lepší než hlupaňu. Neudělám jim to tak jednoduché, jen ať jsou nervózní a dělají chyby, protože pořád mám nějakou šanci vše uvést na pravou míru. Pořád mám šanci si vybudovat lepší postavení a respektované postavení. A tentokrát si budu sama sebe víc vážit a svých pocitů. Dám na své sny a na své schopnosti, budu si věřit a nezatvářím se smutně, když mě zas někdo obviní, jen to prostě s klidem smetu a usměju se do očí, jen ať lháři hezky uhýbají z mého zorného pohledu, protože uvidí, že se nedám jen tak oklamat.

Jen ať je to vidět, jen ať jsem vidět a slyšet, to je to co chci. Jen ať, nejsem tu pro srandu a pro nic za nic, aby se mi lhalo, nebo se pomlouvalo, zasloužím si víc, třeba upřímné jednání a férovost a taky mé čisté jméno.

Článek jen inspirován vnitřním zpytováním svědomí, hodnocení minulosti a přítomnosti a uvědomění si vlastních chyb. Tak moc se člověk chtěl zalíbit a zavděčit, že se hodně sebezapřel, až se to obrátilo. Takový vlastní restart své osobnosti, umřít a znovu povstat.

Zdroj obrázku: © 1994 – 2020 ALZA.CZ A.S.. Alza.cz [online]. [cit. 15.1.2021]. Dostupný na WWW: https://www.alza.cz/philips-3d-svetlo-na-zed-hulkova-pest-d2920833.htm