Chytala jsem se každé motivace, staré, současné i nové. Už jsem počítala s jakýmkoliv výsledkem, ať už bude dobrý nebo zlý. Věděla jsem, že nám nepřejí a že nám chtějí krásné dni uškodit, že to vše chtějí zničit. Anebo to nedat zadarmo. Postavit se jak schválně na odpor, jenom aby házeli klacky pod nohy. Jen na truc se postavit nám na odpor, přitom chyby jsou chyby, už se staly, ale my nejsme vězni minulosti a jdeme dál, dávno jsme to přijali a žijeme současností. Udělat chybu v životě neznamená být doživotně její vězeň, karma byla, karma přišla, dala nám hodně.
A děkuji za to, byla to dobrá lekce, i když mě osobně vyždímala na osobní a životní dno, ale děkuji. Avšak řekli jsme si, že půjdeme dál, přežili jsme to i já a tak jdeme dál. Dali jsme si cíl a jen prostě na truc se nám staví do cesty. Já zoufalá, já šílená strachy, úzkostí a zoufalstvím. Udělala jsem cokoliv jsem mohla, abych pomohla, vymyslela jsem plán, vymyslela kroky, to já byla celou tu dobu ten režisér každého kroku, takže ten pomyslný zloduch jsem tu asi já. Jen jsem chtěla dosáhnout cíle, přání a mít se dobře v životě, konečně už po dlouhých měsících. Chtěla jsem to tak, avšak jen se vše horšilo, upínala jsem se na cíl, že přijde. Čím víc jsem se upínala tak tím horší překážky přišly, nedávaly smysl, byly nelogické a neopíraly se o důkazy. Důkazy byly na naší straně a přesto nám nebylo nic nakloněno. Tvrdý boj tohle, nedávalo nic smysl a logiku. Řekla jsem si „jediné co mi nikdy nemůžou vzít je moje víra a názor“ a tak jsem k tomu přistupovala, vysílená jsem si řekla, že přijmu už jakýkoliv dopad, rozuzlení a rozhodnutí, jen nás prosím vesmíre zbav toho zlého, s čím jsme se potýkali. A uvědomila jsem si, že tohle prodlužující zlo nemůžu dlouhodobě fyzicky zvládnout, začala jsem vážně ztrácet fyzické síly a každý den pro mě byl modlením zda zvládnu učinit každodenní aktivity. Pokládalo mě to, ty každodenní negativní zprávy a telefonáty o tom, že si zas něco nezasloužíme a zas špatné zprávy o tom, jak za všechno můžeme. Přitom jsme důkazy měli na své straně, pravdu na naší straně, vše nám bylo nakloněno z logického hlediska. Ale tady prostě někdo nechtěl být logický a tak nás asi chtěl po psychické i fyzické stránce zničit. Mě tedy ano a tak jsem se rozhodla, že musím to nechat být, nechat to vesmíru, přání a cíle jsem několikrát řekla, vykřičela a vybrečela, musela jsem to už nechat být a nechat to vesmíru, aby pomohl se s tou situací vypořádat. Musela jsem se nějak o sebe postarat a řekla jsem si, ať to dopadne jakkoliv a dozvím se cokoliv, musím si odpočinout, pouštěla jsem si motivační hudbu, afirmace, subliminální afirmace, cokoliv o čem jsem věděla, že mi pomůže se postavit psychicky i fyzicky na nohy, jen aby se mi nerozjely úzkostné stavy. Už jsem chtěla slyšet krásné věci a dělat něco, co mi udělá radost a ne se jen držet silou vůle a poslouchat jak jsme špatní a jak si nic nezasloužíme, už mě to vážně nebavilo. Cokoliv jsem poslouchala a brala to jako svou záchranu, vědomě jsem si musela říct, že myšlením na problém ten problém nevyřeším a tím, že s budu hroutit už vůbec ne. Byla jsem už ve stavu, kdy jsem se dopředu ptala, zda má pro mě dobré či zlé zprávy a když zlé, tak jsem si sedla a i tak mi začalo být fyzicky špatně. Byla jsem za těch 6 měsíců dost vynervovaná a vyčerpaná. Nešlo by to takhle dál, prostě jsem si vědomě řekla, že musím myslet na něco jiného, klidně i něco cokoliv jiného z dětství, nebo nějaké dřívější krásné vzpomínky a tak jsem začala myslet na dřívější úspěchy, co se mi kdy v životě povedlo a na to jak o mě někdo pečuje a má mě rád. Potřebovala jsem se úplně vyklidnit, jakýmkoliv způsobem, představovala jsem si ochrannou bariéru na tom místě a kolem nás. Pomáhalo mi to, činy, které potvrzovaly to v co věřím, dělala jsem jako kdyby se to již stalo. Věřím, že tohle vše bylo dobré, co jsem udělala jak pro sebe, tak i pro tu situaci. A stejně i přes to vše si myslím, že jsem v právu a zasloužím si to nejlepší, z duchovního hlediska, logického a i důkazního hlediska jsem naprosto v právu, tak teď budu doufat, že i v tom světě ve kterém působím tohle uspěje a uspěju já, mé požadavky a mé přání, myslím si, že trestů bylo dost, je na čase něco krásného zažívat. A po tomhle teroru si přísahám sama sobě, že si dám minimálně 2 roky klid, že nebudu v životě vůbec nic měnit, jen žít a užívat přítomného okamžiku a řešit kraviny.
Jak jsem dopadla ještě momentálně při psaní článku nevím, to se jistě dozvíte určitě v dalších článcích. Však co myslíš, udělala jsem dobře? Byl můj přístup sama k sobě správný?
Zdroj obrázku: VAŠÍK. vasikovyplky.webnode.cz [online]. [cit. 19.11.2021]. Dostupný na WWW: https://vasikovyplky.webnode.cz/l/a20-nervozita/
[…] Zdrojem je zde klik Blog Sáry […]