Bezpečí

Utéct před tím vším do bezpečí, do místa a do náruče tam kde je bezpečno, kde můžete říct to, jak se cítíte a to že jste jako hlupák se zas vysílili ve světě, kde se jen někdo nechal od Vás opěvovat ale nehnul asi řasou pro Vás.

Utéct tam, kde můžete žít bláznivě a vstát si v jakoukoliv denní hodinu. Pustit si hudbu a klidně depresivní, klidně i bláznivě popovou i přes to, že by Vám někdo řekl, že tím akorát svůj smutný pocit prohlubujete.

A proč ne?

Tam, kde jen přijdete a ten druhý vidí na Vás, že už nemáte náladu, že dnes to nebude Váš den a že dneska spíše bodne jen nechat vyplakat a podávat kávu. Nenutit do jídla, jen nechat s kávičkou a nechat chvíli truchlit.

Svěřit se se vším, říct jak jste jako hlupáci nalítli, co jste všechno udělali, jak vás nebaví sociální sítě a jak byste nejraději vyjeli někam do dálky si vyčistit hlavu, udělali nesčetně fotek, které si pak dlouhé hodiny prohlíželi a smáli se tomu, jak krásně tam bylo.

A nejlepší terapie seriózně nejvíc z toho všeho? Odjet na výlet, daleko od toho všeho, kde by Vás on nenašel, poslouchat hudbu, projít město, dát si dobrou kávu a udělat si hodně fotek z místa, cítit se dobře už jen tím, že jste pryč a že to všechno na vás aspoň tu chvíli nemůže. Zavolat si s někým blízkým a být vděčný za to, že někdo Vás poslouchá a naslouchá, že někdo taky ty krásné činy dělá nazpět Vám a že nemusíte se jen vnucovat a lézt do zadnice někomu, kdo Vám to neopětuje, ale taky si užít to, že to někdo poskytne Vám.

Letmý dotek, naslouchání, moci říct cokoliv, požádat o radu, obejmutí, udělat si čas, domluvit se. V dnešní době velké ctnosti, které hodně lidí neumí a je to bohužel velká hanba. Proto tak oceňuji když tohle někdo umí a opětuje mi to. Proto za to moc děkuji.

Je to pocit bezpečí, jako když přiběhnete z divočiny a můžete se přitulit a cítíte, že jste pochopeni, milováni, krásný pocit, vděčím si toho, vím, že tohle je velká ctnost a žádná samozřejmost.

A je fakt, že jsem si tohle vše měla uvědomit už dříve a nevnucovat se, to je moje věčná hloupost a naivita, když si myslím, že mě všude uvítají, všude se cítím vítaná, přitom nejsem. Nu, někdy se vlastní naivitě fakt divím.

Ten pocit, kdy ani nemusíte říkat co potřebujete v tu chvíli a ten druhý to vidí a ví. K nezaplacení a takové věci a lidi se získávají jen párkrát za život.

A ano asi tohle vše je dar po tomhle všem. Po tom nekonečném lámáním mé vůle, výdrže a čekání na něco, co nikdy nepřišlo, já hlupaňa fakt že ano.

Dávat si teď facku by bylo zbytečný, čas a to všechno mi to nevrátí, spíše děkuji za to, že jsem prozřela a viděla tu pravdu na vlastní oči, že mohla poznat víc to co jsem potřebovala vědět a nemusela toho člověka doposud litovat.

Teď jej nelituji, protože vidím, že jsem tu celou dobu žila v iluzi toho, že mi ho bylo líto, přitom on byl v pohodě celou tu dobu a nebál se tak, jak jsem si myslela.

Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat, i když tomu nerozumím tak se obracím do bezpečí, chci taky už zažít něco krásného a cítit se dobře, nechci se stále jen doprošovat o pár minut volného času.

Někdy mi vyloženě dělá dobře, když nejsem na sociálních sítích, jelikož rozjímám, odpočívám po psychické stránce a užívám klidu, toho že nemusím vyřizovat něčí požadavky, nebo zprávy od lidí, kteří se ozvou jen když potřebují, nemusím vlastně nic z toho, protože pro ty „online“ lidi jsem „offline“ a nic s tím nezmůžou a tenhle pocit mě uklidňuje. Cítím se tak lepší a nejlíp se cítím, když dělám reálné věci, chodím do reálné práce, píšu reálné články, pracuji na reálné knize a chodím reálně ven.

Ano zdůraňuji to slovo reálně, protože za poslední dobu se mi to tak znechutilo, veškerá ta virtualita, že dávám přednost o to víc realitě. Zjistila jsem, že někteří lidé mě mají raději virtuální než reálnou a to vůbec nechápu a docela mě to mrzí, ale bohužel jejich volbu nezměním. Já nemohu být víc virtuální než reálná, protože jsem reálná bytost a jako reálná bytost vystupuji.

Už dost mých osobních negací, reálný život je v tomhle pro mě bezpečím ve kterém jsem si jistá sama sebou a vím, že ta virtualita je taková iluze ve které žít nechci, určitě ne víc než je zdrávo. Pro mě je bezpečím reálný život, protože v tom se cítím dobře, sama sebou a jsem si sama se sebou jistá a za to děkuji.

Neměnila bych svůj život, protože i kdyby se mi můj život nelíbil tak jej můžu ovlivnit, napravit, změnit, udělat různé kroky a ten život se promění, změním přístup a tak dále a ten život se změní prostě.

A utéct tam, kde se cítím milovaně, kde každý můj výlet je vítán, kde domluva je skvělá, kde se můžu svěřit. To je to co nejvíc teď potřebuji, uklidnit se, zrelaxovat se a už nebýt ta „vlezlá“.

Bezpečí, prostě být a užívat života, to je jeden z nejlepších pocitů na životě, kdy jen tak necháváte život a čas plynout a cítíte, že se vše bude odvíjet a již odvíjí pozitivním směrem. Že to vše smutné jednou odpluje a na to už zbyde jen matná vzpomínka. A už necítím, že bych ztrácela čas, naopak se cítím živěji, že konečně se posouvám tam, kam bych měla a všímám si toho krásného, koho a co jsem vedle sebe celou tu dobu měla a mám. Děkuji za to.

Bezpečí pro mě není jen domov, ale hlavně místo, kde jsem dostatečně daleko od toho špatného a jsem na místě, kde můžu dělat si co chci a být sama sebou, můžu si dovolit mluvit, ale i mlčet, jak chci a podle sebe. A není to o budově, je to o místě v jakémkoliv smyslu slova, někdy můžete ujet stovky km a stejně se trápíte, někdy ujedete jen 10 a cítíte se líp, je to různé. Záleží i na lidech, kteří tam s Vámi jsou.

A co vy si představujete pod pojmem bezpečí?

Zdroj obrázku: MRÁČKOVÁ, Jana Anamel. Poselství ohně [online]. [cit. 6.6.2019]. Dostupný na WWW: http://poselstviohne.blogspot.com/2012/12/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *