Bičující pochybnosti

Když je člověk v naprostém klidu a pohodě tak není důvod nic zpochybňovat a cítit se zle. Pokud tedy člověk nesužují deprese, nebo jiné podobné neplechy duševního charakteru.

Avšak když je vše v pohodě tak není třeba o ničem pochybovat, prostě prožíváte to, jak to je a věříte si zdravě, věříte životu a toku života.

Ale, když přijdou okolnosti jiné, změny, které dokáží zahltit jak ruce tak i mysl tak člověk pod nátlakem, který je delší dobu tak pak ho to láme, ať už fyzicky nebo psychicky. Pokouší to tu silnou svobodnou vůli člověka, jelikož když neustále na Vás je něco tlačeno a Vy jste pod tím tlakem a teď už nevíte jak z toho ven, nebo se bránit, nebo cokoliv dělat tak pak je to otázka zda vydržíte, anebo tomu podlehnete.

Pochybnosti a zlomená vůle nepřichází z ničeho nic, nebo tedy aspoň ne u mě. To až po nějaké době nátlaku, zvykání si na pořád nové a nové změny ze kterých Vám jde hlava kolem a nevíte co dřív. Dlouhou dobu je náročnější a náročnější si držet optimistickou mysl a být nad věcí a stále věřit v dobré a šťastné vyústění celé situace. Když ubývá sil fyzických tak i postupně psychických. Za sebe mohu říct tak, že když jsem dlouhodobě pod tlakem a nestíhám, nebo mám toho moc, co je třeba urobit, vyřešit, či změnit a já sotva stíhám čas tak pak vím, že se to podepíše na psychice a i na fyzickém těle. Pak se mé tělo chová tak, že v brzký večer prostě vypne a během pár minut spím, ať už v sedě, nebo v nějaké pohodlné momentálně poloze, ale usne, i kdyby jen na pár desítek minut, ale usne a kolikrát to přijde velmi rychle. Automaticky pár kil zhubnu. Během dne se mi hlavně po ránu motá hlava a jsem taková mimo, pomalá. Nejraději bych spala nadále, spánek přes noc nestačí, jelikož se ráno člověk probudí nevyspalý ačkoliv spal adekvátně hodin.

Asi tak. Na psychice hlavně tak, že po ránu mám totálně nejhorší náladu a vidím všechno úplně nejvíc černě, nejvíc se bojím a nejvíc pochybuji o všem co mě za den čeká. Během poledne a odpoledne už se dostávám víc do klidu a jsem ve svém klidnějším a pozitivnějším nadhledu. Avšak pak večer mám chuť spát a všeho nechat a jsem mimo a vyčerpaná, nechce se mi už nic, jen dělat něco pro svou radost a potěšení, jelikož se cítím psychicky prázdná, že nemám z čeho brát energii na fungování a robení aktivit během dne. A na noc, když překonám svou spací krizi tak, pak mám myšlenky, že vše rozebírám a leckdy si setřiďuji priority a to všechno, co mám v hlavě. Někdy negativně, někdy pozitivně. Když je toho na mě fakt moc tak kolikrát je to negativní a díky tomu, že jsou ty starosti tak ani nemohu usnout, což je o to horší, jelikož jsem pak další den ještě víc unavená. Ale tohle asi známe všichni, že? A když se mi povede si myšlenky utřídit tak je to lepší, cítím větší klid, uklidním se a v klidu usnu, tím pádem i další den se lépe probudím.

Když dlouhodobě takhle něco řeším a je to dennodenně, tak následně z mých nadhledů a pozitivního přístupu se leckdy stávají pochybnosti, avšak úplně o všem. O životě o tom nejvíce, nejvíce když už pochybuji tak o životě, jestli vůbec jdu správným směrem, co se mnou bude, zda to v životě zvládnu a zda ten „Vesmír ví co robí“. Největší strach jako takový mám právě z toho, že bych v životě šla nějakým zlým směrem, anebo šla proti své vůli a hrdosti. Nebo, že by ten tok života šel úplně destruktivním směrem. O tom když to na mě padne se dá pochybovat klidně celou noc, dokud nějakým zázrakem z toho neusnu. To mě tak leckdy v myšlenkách bičuje, že fakt se nedivím, že nemohu usnout.

Leckdy mě i přepadne strach z toho života, jak to půjde dál. Zní to možná divně, bát se života, ale asi jo, tak to cítím. Nepochybuji o sobě jako o člověku, možná tak jen o tom zda to dokážu zvládnout a zda si dokážu poradit, jinak ve své podstatě se ráda mám. Nejvíce často si pokládám sama sobě otázky ve své hlavě „Jak to dopadne? Zvládne se to? Dokážu si poradit? Ustojím to? Odpustím tohle? Dokážu se přes to přenést? Zvyknu si? Vytvořím si nad to nadhled? Dokážu s tím člověkem vycházet? Budu mít dostatek sil to psychicky ustát? Je ten život vůbec fér? Jde ten život pro mě dobrým směrem? Proč mi to zrovna Vesmír posílá do života tuto situaci? Proč se zas musím o všechno postarat sama? Proč ostatní lidé vždycky pindají když je toho na mě moc a po mě požadují maximální spolehnutí a úspěch?“

A to je pak mordování mysli, myšlenek a mozek co dokáže vytvořit za hlody a pochybnosti se člověk až pak zpětně diví.

Co nejvíce na tohle všechno pomáhá je fakt si udělat čas sám pro sebe, udělat si každý den aspoň půl hodinku i hodinku pro sebe a buď nic nedělat, relaxovat anebo robit to co Vás baví a co chcete. Pomáhá to. Práci si rozvrhnout a utřídit tak, abyste se nebičovali k tomu, abyste měli všechno hned. Přiznám se, že hlavně já mám tendence všechno „švíkat“ a rychle uhánět aby bylo hotovo, přepnu do takového rychlého módu, který mě tedy nejvíce vyčerpá a proto pak večer odpadám únavou a tím rychlým módem nejvíce kmitám a dělám všechno hned, najednou se přede mnou v mojí myslí vyrojí úkoly, které by jinak počkali, ale jakmile mi takhle přepne tak musím všechno hned dokončit a urobit.

Leckdy se nechápu, ono by to počkalo a neuteklo by mi to. Kolega v práci ze mě v tomto ohledu občas kvete a nesnáší to. Asi to fakt vypadá hrozně, když přepnu do tohoto „veverkovského“ módu a jedu. Ale zas mě žene motivace mít všechno v pořádku, hotové a nic rozdělané, nebo nedokončené.

Čím víc se vyčerpám a působí ještě na mě tlak tak tím spíše to špatné a negativní ke mně přichází. Možná se teď někdo škodolibě pousměje, jelikož tímto odkrývám svůj nějaký přístup jak mi ubližovat, nebo jak mě deptat, ok, ale já se nebudu stydět za to, že jsem člověk a cítím to tak. Nejsem stroj a nedělá mi problém si to tu přiznat a sdělit tak, jak to je. Myslím si, že tohle téma zná hodně lidí, ne-li každý kdo si to někdy prožil, tak si nemyslím, že bych byla až takový mimoň.

Stejně tak jako neonemocníte, když jste v pohodě a máte silnou imunitu, onemocníte až tehdy, když se imunita oslabí stresem, nebo nesprávným způsobem žití.

Tak i pochybnosti Vás nenakazí za plného zdraví a klidu, to až tehdy, když ztratíte energii ať fyzickou nebo psychickou a pak jste náchylní. Pochybnosti bych nazvala jako takovou duševní chřipku, kterou lze chytnout a nějakou dobu se to táhne, než se z toho člověk dostane.

Hodně lidí po odeznění stresu a starostí se zas vrátí tak, jak byli a užívají si klidu a život, někteří lidé si na pochybnosti zvyknout a vytvoří si tak komplexy sami v sobě a to je pak ovlivňuje dál v životě, naplnili si tak vlastně karmu, tak trochu.

Přiznám se, že někdy sama se sebou bojuji a ta moje hlava dokáže v náročnějších situacích vyplodit fakt negace, ale snažím se tomu nepropadnout a držím názor, že jakmile takové zlé vidiny přijdou tak se jdu pořádně vyspat a odpočinout, na mě vážně platí, že „ráno moudřejšího večera“ a je to tak, obvykle ten spánek a odpočinek pomůže, člověk doplní sil a vidí to pak následující den o něco lépe a může pokračovat v žití i bez těch hrůzostrašných scénářů, protože ty se nemusí splnit, tak jak se to v noci jeví.

Zdroj obrázku: ALLIE BURKE. Psychology Today [online]. [cit. 2.11.2018]. Dostupný na WWW: https://www.psychologytoday.com/us/blog/paper-souls/201602/i-dont-hate-you-im-schizophrenic

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *