Brát naději a víru

Neustále brát mi naději a víru a ještě se ptát, proč vlastně věřím, když mi věří všichni až se divím, kdo všichni věřili, že se to zlepší a vrátí.

Neustále a dokola, brát mi naději a dělat, jakože se moje prosba nevyslyšela, jako kdyby to nebylo vůbec nic. Jako kdyby prostě moje omezené lidské možnosti byly v samozřejmosti zvládnuty a překonány.

Vadí mi, jak se moje slušně řečené a asertivně podané přání bere jako něco, co nebylo slyšeno. Vadí mi, jak se moje povaha a dobrosrdečnost bere jako automatika, jako někdo kdo zařídí a udělá fakt všechno, i když kolikrát prostě fakt nemůžu, nebo to nejde snadno. Dá se říci, že se projektuje jeden z mých strachů a traumat o tom, že budu přehlížena a ignorována. Tak nějak to sleduji, jak se to děje, bohužel se s tím těžko něco dělá. Moje povaha a vychování a hodnoty ve které věřím mi nedovolují se chovat jako ukřičený buran, který by si vykřičel díru do světa a měl všechno po svém. A když to nejde asertivně, tak to prostě nejde, nedá se nic dělat. Řekla jsem, požádala, poprosila, zeptala se a bohužel když ne, když se dělá jakože nic, víc udělat nemůžu.

Je krásně sentimentální vidět, jak někdo stále věří, že si vykřičí díru do světa a ještě něco zmůže, když křik nikdy neplodí nic dobrého.

Tedy abyste rozuměli, já zastávám od mala názor, že křikem se nikdy nic nevyřeší, nemám ráda křik, házení s věcmi a nic cholerického, bojím se toho a neuznávám to jako způsob řešení a způsob komunikace. Vím, že někteří lidé to tak mají a byli vychování, aby křičeli jak burani, ale já prostě to tak nemám a kdo má takové tendence tak říkám narovinu, že já taková nejsem a nebudu, že jsem kliďaska.

Avšak já už prostě vidím, když někdo to prostě neslyší normálním tónem hlasu a nechce to slyšet tak to prostě neslyší. A jestli nebude chtít tak žádosti nevyslechne, nebude ji brát v potaz, protože prostě nechce. A stejně tak naopak, když budete chtít někomu pomoci tak ho potaháte hodně a bude to i klidně vidět. Stejně tak, když někomu budete chtít škodit a hodit překážku, tak si tu pomyslnou hůl na něj vždy najdete aneb „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. A tak to k tomu všemu přistupuji, že prostě to tak někdo nechtěl podle mě a chtěl to podle sebe a není v mých možnostech to změnit, tak se prostě nedá nic dělat. Křikem se nic nevybojuje, akorát přihorší. Jediné z toho všeho co mi fakt bere sil je to, že když člověk má naději a někdo vám ji neustále bere, neustále a chce abyste nevěřili a byli chudí na naději a víru. To mi fakt štve a za to bych lískala každého, kdo tohle dělá.

Dobře, můžeš člověku sebrat leccos, nebo zajistit aby to ztratil- peníze, partnera/rku, práci, dobré postavení, pověst, rodinnou pohodu, přátelé, hmotné majetky,… avšak co mu nikdy nemůže vzít jsou jeho názory, naděje a víra, to prostě nejde vzít, ta bude vždycky jeho. A proto mi vadí lidi, kteří se snaží zuby nehty tu naději někomu vzít, protože to je to poslední co mu zbylo. Už ho vydeptali dost, křičeli na něj moc, zažil těžké časy, které ho poznamenaly a i přes to do něj neustále vendlují, aby padnul a to se mi nelíbí, tohle už je sviňárna. A nejhorší na tom je, že ti lidé umí vytvořit nejistou situaci a tak fikaně, že toho člověka přimějí, aby o své důvěře a naději pochyboval. To je svinský. Samozřejmě je to velká lekce osobního růstu, duchovního rozvoje a lekce sebekázně jestli vytrvat nebo se poddat, ano je to hodně o člověku.

Ale snad kurňa jsme lidi  a tak si nemusíme krást úplně všechno. Když je někdo na dně, nedaří se mu, má všechno na lejno, tak mu nemusíš ještě víc nakládat a obírat ho o všechno co má. O to poslední co mu zbylo. Bohatě ti pro nějakou tvou osobní škodolibost přeci stačí tvoje rozhodnutí, tvoje činy, které ho o všechno připravili a to je dost prostě.

Zbytek už nech a hleď si svého a nech toho chudáka být, nic si na něm už nevezmeš. Víra a naděje není hmotná, ale dokáže divy. Když máš tohle, máš podstatnou část, kterou do svého života potřebuješ a z ničeho díky naději a víře můžeš vybudovat všechno. Prostě neberte lidem naději a víru.

Vím to u sebe, když mám na lejno náladu, nebo v něco nevěřím, tak řeknu svůj úhel pohledu, ale zároveň někomu jinému, kdo to vidí jinak to nenutím a říkám rovnou, že to vidím moc depresivně a nechci mu brát naději a optimismus, že ať mě bere trochu s nadsázkou.

Nikdy bych to nikomu neudělala, protože vím jak moc tyhle emoce dokážou člověka posunout a změnit mu život. Takže to ani nedělejte vy, ani z karmického hlediska, to už není karma totiž to už není výchovná lekce, to je zlo.

Zdroj obrázku: © 2008 – 2022 LOUPAK.FUN. Loupak.fun [online]. [cit. 23.2.2022]. Dostupný na WWW: https://m.loupak.fun/obrazky/vlastni/790745/