Buď to bude podle mě, anebo se to nechá na jindy

V tomto článku možná budu trochu navazovat na předchozí téma. Avšak to nevadí, z lidské komunikace to je a ze života též.

Přiblížím Vám o čem dnešní článek bude a do čeho si dovolím rýpnout, jelikož čím dál tím častěji se setkávám s tím, jak lidi reagují a chovají se naprosto iracionálně a neprakticky.

Dejme tomu, že zájem o to setkání z předchozího článku mají obě strany, ano je pravda, že nějakým způsobem jsou rádi, že se chtějí oba setkat a vidět se, avšak je tu problém, že protistrana, která všechno domlouvá, prakticky řeší a snaží se to zrealizovat tak necítí vůbec žádnou podporu, necítí spolu-snahu a neslyší vůbec žádné nápady na realizaci. Ochotně protistrana navrhuje, že pojede delší trasu, než ten, kdo navrhl setkání, ochotně tomu uzpůsobí své volné dni a volné hodiny času a snaží se, aby to co nejlépe vyšlo. Však čeho se dočká je jen to, že nápady protistrany jsou k ničemu, nebo se k nim nedostane žádné reakce a jediné co se dozví je to, že buď přijede úplně za ním/ní, anebo že se to nechá na jindy.

Žádný jiný nápad, žádná jiná varianta, žádné jiné řešení a žádné kompromisní řešení. A to ještě přemlouvá, proč si jako neudělá na něj/ni víc času, že si to má udělat tak, aby měla protistrana víc času.

Promiňte mi, ale to hamižnost a vypočítavost. Ten člověk si absolutně neváží toho, že ten člověk je ochotný dojet delší trasu, že je ochotný si dělat čas na toho druhého, že si urobil volné dni a že to celé organizuje a to že vůbec má ten zájem a nadšení do toho. Absolutně toto beru jako neúctu a ještě větší hamižnost a sobeckost v tom, že v překladu to znamená to „buď to bude podle mě a ty dojedeš až ke mně, anebo to necháme do budoucna, až přijedeš úplně až ke mně.“

Takhle to na mě působí, chybí mi tam ochota dojít ke kompromisu, spolu-snaha, spolu-zájem a tak trochu vyjití vstříc protistraně. Což se mi nelíbí.

Protistrana si urobí čas však je to také jen člověk a volný čas si netiskne a to je asi ten problém, za který dostane vyčiněno tímto způsobem.

A když se tahle vstřícnost nedočká odezvy, vděčnosti a ani toho, že by to toho člověka potěšilo mile tak se nedivím, že se pak na to vykašle úplně.

A na rovinu, když je takhle protistrana smetena a nakonec se to tedy jakože domluví tak, že se to teď nechá na jindy. Tak upřímně „na kdy jindy?“ Když už takhle se to tomu člověku nelíbí tak, co jako víc chce? Že se mu ten člověk, kterého ani nezná v tuto chvíli bude vnucovat? A třeba za měsíc za dva se ozve s tím, že znovu bude něco vymýšlet a organizovat, když tehdy, když si s tím dal/a tu práci tak to nebylo oceněno, nebylo na tom vlastně nic oceněno.

To pochybuji a já osobně bych se na to už vykašlala a nechala to být.

Když si nedokáže člověk vážit malého vstřícného gesta, který pro něj/ni udělám tak si nebude vážit ani větších. Prostě nemám ráda, když si někdo vůči mě nedokáže vážit maličkostí, pak pro mě takový člověk ztrácí váhu a smysl.

Protože když někdo na Vás nevidí krásné maličkosti a nevidí pozitivní gesta už nyní, které robíte tak co po tom v budoucnu? To bude chtít víc a víc a Vy budete jen dávat a dávat co Vám síly stačí a stejně to bude málo. Bude to málo pro toho, kdo stejně chce něco víc, co není ve Vašich silách to dát.

Asi jsem tím tak trochu zklamaná takovým přístupem a takovým chováním, ale bohužel nestává se mi to poprvé a jisté souvislosti a shody v chováním vidím, proto si po delší době o tom troufám napsat.

Tam, kde není domluva a tam kde není člověk otevřený kompromisu a nevnímá to, že to není jen podle něj/ní tak tam bohužel žádná domluva ani se nenarodí a nevznikne, jelikož tam je to na principu diktátorství.

A přizpůsobovat se hnedka na začátku někomu, koho ani neznáte a neocení ani maličkosti a nevidí ta menší pozitivní gesta tak pardon, ale to nebudu. Mám též svou úroveň, sebevědomí a postoj, jsem člověk a nejsem ničí otrok. A rozhodně můj život není natolik nudný, abych se musela přizpůsobovat lidem, kteří mi jen vendlují do mého života, kteří chtěj mít podle sebe, to fakt ne. Mám svou hlavu a patu :-) a vím co si ve svém životě budu robit a co ne.

Hold se to každému asi líbit nebude, ale to se nedá nic robit, mě se taky jejich sobecké chování nelíbí a nepředělávám je.

Žiju dál, tohle je jen špatná zkušenost a domluva na tom, že se s tím člověkem nedomluvím a tím to pro mě hasne.

Dokážu se domluvit, dokážu vyjít vstříc, dokážu vyhovět a přizpůsobit se, avšak všechno má své mantinely a nejsem otrok či poslušný pejsek. Nejsem na zavolání a ani na písknutí, jak říkám a opakuji se, vše je o domluvě a komunikaci a rozhodně ze začátku jakékoliv konverzace, přátelství, či lásky je potřeba oboustranná vstřícnost, ochota, zájem, spolupráce a kompromis. A kompromis znamená krok k sobě a nikoliv aby oba urobili krok od sebe.

Co si o tématu článku myslíte Vy? Jak to vnímáte? Kde je podle Vás pravda? A proč se tací lidé takto chovají?

Zdroj obrázku: ZÁŘECKÝ, Tomáš. CzechFolks.com [online]. [cit. 4.10.2018]. Dostupný na WWW: http://czechfolks.com/plus/2011/02/12/tomas-zarecky-ego-altru-ismus/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *