Být jedinou autoritou sám pro sebe

V životě jako hodný a milující člověk, který tu je pro lidi je strašný sklon a zvyk si najet do hlavy takový program, kdy máte tendenci vyhovovat všem a pokaždé, kdy si umanou. Dle lidí uzpůsobovat svůj denní program aktivit a udělat si čas kdykoliv si vzpomenou a to ačkoliv byste nemuseli a ačkoliv je to někdy pro Vás náročné si ten čas udělat a spoustu věcí přeházíte nepřirozeně, jak byste to za normálních klidných okolností neudělali.

A od tohoto programu v hlavě se pak odvíjí to, že se pak cítíte špatně, když opravdu nemůžete mít pro někoho čas ve smluvenou dobu a na smluveném místě, nebo prostě nemůžete z nějakého racionálního a vážného důvodu vyhovět, tak jak si ten člověk usmyslel.

Od toho se pak odvíjí další myšlenky negativní a člověk si to začne vyčítat, že nevyhověl a má obavy, zda ten člověk se s ním sejde znovu a zda se s ním stále ještě chce kamarádit, bavit, souložit, vztahově žít. Prostě má strach z toho, že pokud jednou nevyjde vstříc tak pak vše bude v háji a už je to konečná a ten člověk zůstane sám a opuštěn.

K takovému emočnímu program mají tendenci se uchylovat lidi, kteří si nemusí až tak věřit a odvíjí svou sebe-hodnotu od toho s kolika lidmi se baví a zda je lidi mají rádi. Anebo si také prožili v životě to, že se o někoho snažili tak moc a ten člověk je stejně nechtěl a oni už nevěděli, co víc tomu člověku dát, aby si ho získali, protože stejně to bylo málo.

Je to pak celkem sebeomezující prvek v chování a v životě, který Vám hodně komplikuje život a nejhorší na tom je to, že Vy sami si ho tak komplikujete.

Já si to přiznám, mívala jsem to tak a přiznám si to, že od jisté doby jsem to tak měla. Dříve když jsem byla mladší 14 – 19 let jsem nebyla až tak přizpůsobivá každému a ve všem. Jen těm blízkým a když se mi to fakt nedařilo časově skloubit a vyhovět tak jsem se prostě nezbláznila. Razila jsem heslo, že ztracený čas člověk nevrátí a že pokud tomu člověku za to stojím tak se domluvíme na jindy a hlavně pokud ten člověk není hned vztahovačný. Což toto nastavení v hlavě bylo mnohem lepší, což musím uznat, bylo tak nějak zdravé a přirozené a běžné ze života. Nebylo ani sobecké moc, ale ani přehnaně flexibilní a zranitelné. Pak když jsem tenkrát potkala člověka, který mě ovlivnil natolik, že jsem měla potřebu si ho získat, získat jeho pozornost, lásku, oddanost a všechno co by mi dal. Však po nějakých pár měsících, kdy i přesto, že jsem dávala víc a víc a snažila se, aby mě měl rád tak jako já jeho jsem pochopila, že to prostě nestačilo. Že prostě jiní lidé se ani tolik snažit nemusí – stačilo že se s ním pouze legálně a veřejně bavili, za to já musela být v utajení, tak jsem pochopila, že je to prostě mnou a i kdybych se stavěla na hlavu a vyhověla v různých sexuálních praktikách tak nikdy nebudu dost dobrá a nebude to stačit. Že je to prostě tím mým obličejem, jménem a vším. Což ostatně toto byl další dopňující důvod k mé tehdejší změně křestního jména v létě v roce 2016.

Dobře, vztah, kamarádství s tím člověkem skončilo a já jsem myslela, že je tím problém nedostatečnosti vyřešen, však nebyl. Já jsem toto nastavení v hlavě měla doposud až dejme tomu do léta roku 2017 a žila jsem v tom přesvědčení stále, ačkoliv jsem se s tím člověkem už nevídala a neudržovala žádný kontakt. Prostě stále jsem v sobě měla ten hlodavý nedostatečný pocit, že jsem nedostačující pro ostatní a že musím mít na všechny lidi dostatek volného času pro případ – co kdyby se náhodou se mnou chtěli bavit a co kdyby náhodou se chtěli sejít.

Také jsem díky tomu byla často na sociálních sítích, jelikož jsem pak měla pocit, že tak můžu být u veškerého dění a že kdykoliv jsem k dispozici pro lidi. Myslela jsem, že mě tak lidi budou mít radši. Jenže o to hůř pak lidi zneužívají tuto vlastnost. Myslí si, že se nudíte a máte natolik prázdný život, že se jim kdykoliv přizpůsobíte a vyjdete vstříc a začnou se pak k Vám chovat, jak k hadru, který kdykoliv za nimi přijede, udělá si čas a kdykoliv pomůže a v jakýkoliv den a hodinu.

Jenže i když jsem si kladla otázku „Když už dávno nejsem v kontaktu s tím člověkem, který to ve mně vyvolal tak proč stále v hlavě mám to stejné nastavení v hlavě, jako kdybych s ním stále byla?“ Nedokázala jsem na to přijít k odpovědi. Časem mě ta přizpůsobivost a to, že mi to ubíralo i sebevědomí to, že tu svou hodnotu odvíjím od lidí tak mě to štvalo tak, že jsem to už chtěla změnit, jenže jsem se bála a štvalo mě to, že už dávno jsem životem jinde, na jiném místě, s jinými lidmi, přáteli a s jinou drahou polovičkou a i přesto to emoční nastavení v sobě mám a nevěděla jsem proč.

Pak jsem se vlivem surfování na internetu a zajímání se o toto téma dostala až ke stránkám pana Ing. Pavla Kaisera kde jsem našla až konečně vysvětlení a jeho příběhy z hlubinných terapií mi dalo, to co jsem potřebovala vědět.

Početla jsem si pár příběhů s lidmi, které terapeutoval, kde a jaké problémy ti lidé měli a upřímně v hodně lidech jsem se našla.

A co se tohoto přizpůsobování se lidem tak jsem se perfektně našla v tomto.

Přesně jsem dostala odpověď v tom, že jsem nejprve tenkrát toho člověka z minulosti brala jako autoritu, které jsem se přizpůsobovala a pak jsem brala za autoritu každého člověka v okolí a i mé přátelé a proto jsem se nedokázala já v životě nikam posunout a vůbec si nějak v životě dupnout. To byl ten hlavní problém, který jsem si potřebovala přiznat a pochopit. A také to, že nejspíše něco z minulých životů tam je, což by odpovídalo. Minulých životů jsem měla dosti a ty zkušenosti by tomu odpovídaly, proč se v tomto životě chovám tak, jak se chovám. Pochopila jsem, že ten člověk ve mně tehdy probudil to, co ve mně od minulých životů dřímalo, což je dobře, dal mi možnost to v sobě prožít, zpracovat a dalo mi to dobrý podnět k sebepoznání, za což mu moc děkuji. A děkuji především také panu Kaiserovi, že udělal takové pěkné stránky a těmi příběhy mi hodně pomohl, ačkoliv jsem nikdy na žádné terapii u něj nebyla.

Pochopila jsem, že já musím být v první řadě autorita sama pro sebe a to je ten hlavní kámen úrazu. Nikdo jiný pro mě nemůže být hlavní prioritou, ale já sama pro sebe a za sebe a až pak ostatní lidé, či aspekty života. Není to sobecké, to právě že ne, ale přestalo se mi tím neustále snižovat sebevědomí a celkově se mi přestala i snižovat chuť do života a prohlubovat depky a demotivace někoho zvát ven a pořádat nějaké sešlosti. Naopak našla jsem si cestu nejen sama k sobě, ale i víc jsem byla otevřenější a optimističtější v životě a i k těm lidem a přestala jsem jim vyčítat, že mě využívají a jak vše musí být podle nich a spoustu takových vnitřních bloků jsem díky tomu odbourala a přestala jsem se na ty lidi zlobit. Sobě jsem odpustila, vím, že to byla lekce, která mě jen posunula a dalo mi to kus sebepoznání.

Není nad to cítit se jako super a sexy autorita sama pro sebe a vědět, že máte život ve svých rukou a jen Vy rozhoduje na co a na koho si ten čas uděláte a že stejně tak máte právo říct Ne i když čas máte.

 

Zdroj obrázku: CARITAS.FENIX. cz.wallpapers-fenix.eu [online]. [cit. 4.8.2017]. Dostupný na WWW: http://cz.wallpapers-fenix.eu/TOP/3318/40600/

O SML

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE