Cesta bez cíle a kruh

Dostat se až sem, pokračovala jsem příliš rychle, nebo se posouvala moc rychle na to, aby mi někdo stíhal? Nevím, někdy si říkám proč jsem ve svém životě doposud dělala tolik pokroků, kdybych se na to všechno vykašlala tak bych se snad měla líp? Nevím, možná jen pochybuji, nelituji, jen si to vše přemítám, zda jsem nepředběhla lidi se kterými jsem měla držet tempo. Co když kráčím životem moc rychle a nestíhají mi? Proč mám ten pocit, že už jsem nějak moc dopředu, přitom já to na sobě osobně nepociťuji, já se cítím dobře, jen ten pocit mívám, jen když jsem s těmi určitými lidmi a když mi to připomínají.

A co vidím? Cestu bez cíle na které jsem už nějaký ten rok a po nějaké době co jsem si to nechtěla přiznat tak uznávám, že tato cesta nemá žádný cíl, ta jen prostě vede, vede a vede a nemá žádný cíl, žádnou metu a žádnou zastávku, jen prostě jedete a jedete, ale kam to nemáte tušáka. Dále je tu kruh, který jste nějak nakreslili, najeli na něj a od té doby se tam točíte dokola a dokola. Čím víc a dýl se točíte tím víc Vám je z toho špatně a tím je horší z toho kruhu vystoupit. Je to jako pouťová atrakce, která se točí stále rychleji a rychleji a když tam jste, tak je vám špatně a je vám stále hůř a hůř a ono se to stále zrychluje, nahoru, dolů, pozvolna, dozadu, ale pořád se točíte. Žádný pokrok, nic nového a žádná novinka, jen ten kruh a ten nekončí.

Jak z toho všeho ven? Když člověk by tak rád chtěl už něco víc, něco nového, co ještě nezná, co ještě nezažil, prostě se posunul dál od toho, co již zná a už to nic víc než doposud nedá.

Tak moc člověk touží po pokroku, či odpoutání od toho, co je doposud, protože to už nedá nic dobrého, protože cítím, že to již není dobré, není to to. co bych chtěla, co by mě činilo spokojenou.

Jenže jak s tímhle pohnout? Nedá se, jelikož se to neodvíjí jen ode mě, ale od dalších dvou lidí a to se bohužel nehýbe.

Tak nějak bych to vše ze sebe vykřičela a zakřičela si na prostranství někam „Kurňa, to jsem to, ale v háji.“ asi by mi to nejvíc pomohlo, ale co potom? Co potom můj život, kam se bude odvíjet?

Tak či onak, proč jít cestou, která nemá cíl, když už mě to neuspokojuje? Proč jít někam, kam ani nevím kam jdu a nejsem ráda, necítím spokojenost a ani nadšení, vlastně ani nevím proč to odeznělo a odešlo, nevím. Tak moc jsem si přála a přeji najít to nadšení a spokojenost znovu, tak jako kdysi, ale prostě nemohu si nalhávat, že tomu už tak není, tímto se i sama sobě omlouvám, že to tak cítím, ale je tomu tak. Momentálně to vidím bezcílně, tak moc jsem si něco přála, ale bohužel cítím a na rovinu vím, že mi to zatím nebude umožněno toho dosáhnout.

Pro vysvětlenou – byla jsem a jsem na cestě v životě od které jsem si hodně slibovala a přála jsem si, aby mi splnila má přání a abych díky této cestě těch přání dosáhla, bohužel jsem zjistila, že touto cestou dlouhou dobu toho nedosáhnu a právě ten čas byl tak trochu podmínkou s tím přáním, tím pádem považuji tuto cestu již za bezpředmětnou a aby se mi to splnilo tak budu na to muset jít jinak. Možná chybuji, možná mám pravdu, že to fakt nikam nevede. Kdo ví.

A nejraději bych si z toho všeho přála najít pochopení, někoho, kdo by mě pochopil a ubezpečil mě, že takhle jak to cítím, že je to správné a že nejsem uspěchaná, nebo moc dopředu s dobou, ale že jsem v pohodě a tak, jak cítím že je to dobře. Ale asi si tohle budu muset v hlavě říct já sama.

A kruh? Nedokážu říct zda tohle neničí možná ještě víc. Na férovku, když vím, že je to kruh, který se bude motat stále dokola a dokola, že se nerozpojí, nebo nezmění v něco krásného, třeba v cestu životem, to bohužel, mám jasný zákaz vjezdu, když to tak povím. A tak jsem odpustila si tohle zklamání, smutek a i naštvání, že jsem se snažila zbytečně, ale zasekla jsem se v kruhu ze kterého nevím ven. Čím dýl to trvá tím víc mě to mrzí a nemůžu se od toho dostat pryč. Vím, že to pro mě není dobré a ten člověk pro mě není dobré, ale těžko se z toho dostává. Protože využívá mých slabin.

Slyším od každého a od těch nejbližších, že bych to měla nechat jít a vykašlat se na to, nechat to být a žít dál. Žít dál podle sebe ať už jakkoliv, ale hlavně být v klidu. Jenže mě to prostě nejde, asi jsem slabá na to se odpoutat úplně, nebo vlastně nevím proč se stále vracím do toho kruhu, netuším. Cítím se slabě a zraněně, jakoby mi to bralo síly, ale nejde mi říct stop. A pokaždé si říkám, že už teď je to naposled, co ze sebe dělám hlupačku, ale pak uběhne den dva a už jsem tam, kde jsem byla zas a zas to jen omlouvám, nebo se bavím jakože nic.

Měla bych to prostě jen ignorovat a nechat odejít, udělat to tak „že sejde z očí a sejde z mysli“, však kdyby mi to tak šlo, kdybych se takhle jednoduše dokázala rozhodnout a vytrvat. Ano, měla bych a já vím, že tohle je správné řešení, jenže já se pořád plácám na místě v tom pomyslném kruhu, který mě stále více namotává a mě se to z toho točí hlava dost solidně – metaforicky řečeno.

Chvílemi si i říkám, že to je ta krásnější fáze, že může být hůř, ale tuto myšlenku pak vystřídá to, že se musím probrat do reality a připomenout si, že nemůžu znovu ztratit zdravý rozum.

A tohle vše když se ve Vás míchá, je toho trochu víc, všech těch myšlenek, citů, nejraději by to člověk ze sebe vyndal a byl jen sám, klidně prázdný, ale bez tohoto všeho, co nedává vlastně nic. Nebo je z tohoto výběru něco dobré? Možná ano, pořád věřím, že ano, že se něco z toho dokáže zlepšit v něco dobrého a přívětivého, ale kdy to bude?

Kéž by všechny tyhle negativní myšlenky prostě odplavali, dostat to ze sebe pryč. Anebo dostat se z tohoto zaseknutého místa někam pryč, někam dál, posunout se, to co vlastně chce nejvíc, prostě se posunout. Poučit se z této situace a jít dál životem, hledat dál, pokračovat na své cestě ve kterou věřím a která nemá kruhu, ale míří rovně a má cíl.

Zdroj obrázku: ADAM WALLIS. Rock101 [online]. [cit. 6.9.2019]. Dostupný na WWW: https://rock101.com/news/4754890/avril-lavigne-new-video/