Chápu asi jen sama sebe

Vše okolo se točí, kolemjdoucí, svět, lidé, vztahy, přátelství, vše se to otáčí po své ose a buď se vzdaluje, anebo se přitahuje. Jak víc mám zaostřit svůj zrak, abych pochopila souvislosti? Stále mi to nedává smysl.

Chování někoho a tamtoho a té tamté, toho jednoho a onoho, kdo ví proč to dělá a proč se tak chová.

Jak víc mám vnímat, abych pochopila, co se mi tím snaží říct?

Mám sice svého poradce, avšak já si na vše musím přijít sama, proč jdu vždy tou klikatější a těžší cestou, kterou si podvědomě vybírám?

Proč dávám tolik času na pochopení jeho/jí/jich? Proč prostě tak dlouho čekám, když bych prostě se měla zvednout a jít? Proč to vlastně dělám?

Protože věřím, že se ještě něco změní a nechci nic uspěchat. To u sebe chápu naprosto jistě. Protože jsem prostě klidná a hodná na lidi, protože nechci na nikoho tlačit, protože je chci pochopit, protože chci vědět pravdu, chci vědět jaká je realita do které jsem se uvrhla vlastním nerozvážným rozhodnutím. Protože jsem se prostě jen musela pobláznit, protože to mé srdce chtělo a nyní chápat celou souvislost, zadělat si mysl dalším řešením, které mě na jednu stranu bolí, ale na druhou dopuje hřejivým pocitem.

Čím víc se rozhlížím a přemýšlím nad uplynulými slovy, čím víc si to čtu, čím víc poslouchám tvé hudby, tím víc se do všeho zamotávám a nechápu už vůbec nic. Snažím se věřit v dobro věci, snažím se věřit, že znamenám pro tebe hodně, ale nějak tomu chybí podklad o který bych se mohla opřít. Snažím se věřit, že mě miluješ a že jsi ze mě hotovej, i když intuice mi říká, že je to jednostranné a že jsou to jen kecy na utišení mé mysli. Možná si lžu, anebo skutečně věřím v něco víc. Zatím to nechápu, jen sama sebe, protože vím, že tohle vše dělám z přátelství a z lásky, chci ti dát čas, chci tě znát, ale zatím mi neukazuješ moc dobrou stránku sám sebe.

Vše to ubíhá a já si tak říkám, až uplynou ty dni, kdy tě nesmím obtěžovat a třeba mě budeš vnímat, kdy na mě budeš mít čas. Snad někdy. Říkáš, že pro tebe znamenám a že ti taky chybím, ale nějak mi stále chybí ten důkaz, že jsem ti fakt taky tak chyběla.

Tak nějak se nemám o co opřít, co by potvrdilo tvoje slova, mám jen tvá slova, napsaná sice jako důkaz, ale čin nemám. Nic si sám od sebe neudělal, jen si nechal mě konat. Jednáš se mnou jak s hlupačkou, která tě obtěžuje. To co tebe samotného štve a nepřiznáš mi to, tak radši otočíš proti mně, jakože já jsem naštvaná, přitom ty sám si naštvaný. Nevím proč nedokážeš být upřímný a jít do hloubky se mnou. Nechápu proč mi to jen prostě nepřiznáš, že jsem tě naštvala a proto si mě nechal být. Radši než by ses hádal, nebo to se mnou konstruktivně řešil, promluvil si tak si na mě vykašlal. To je „hrdinství tedy…“.

Jediné co jsem chtěla, abych pro tebe něco znamenala, ale jak tak vidím, tak i kdybych znamenala, tak mi to vlastně nepřiznáš. Ta slova, ty věty, ta stručnost, přijde mi to jako výmluva, aby upokojila mou mysl a abych tě neotravovala a abych si to hlavně nevykládala zle. Přitom je jasné, že ses jen prostě z toho vykecal. Být pro mě cizím člověkem a slyšet o tobě z vyprávění, tak si o Tobě myslím, že jsi intrikář a falešný člověk, který jen mele hubou.

Jelikož tě znám já a nemám tak čistý a objektivní názor bez citů, tak to mám takhle rozmazané a bije se ve mně zda ti věřit, nebo ne.

Jen mi prostě něco nedá klidu, že ty prostě jen na to kašleš a je ti to jedno. Chováš se trapně, jak idiot, který se snaží zastírat svůj manévr a hádám, že jsi nervózní z mé upřímnosti a stručnosti, ale patří ti to. Avšak pokud jsi takový hlupák, že se tomu někde tlemíš s přáteli, tak pardon, ale si sám sobě nepřítelem a hlupákem. Uvidíš sám, až se ti to někdy naoplátku vrátí, jak se budeš cítit.

Nechápu proč lidi nedokáží přiznat to, co cítí a jednat na rovinu, svěřit se a říct si jak se věci maj. Proč jen prostě vymýšlet nějaké intriky? Proč prostě si něco nepřiznat, tak to radši hodit do neutrality, udělat ze sebe hlupáka, že vlastně nic se nestalo a že problém mám jen já?

Nechápu, fakt že ne. Ptám se mých přátel, proč se tohle děje, dostávám odpovědi, ale zatím je nechápu, musím je pochopit sama svými zkušenostmi. Cítím, že v něčem mají určitě pravdu, na něco si budu muset přijít sama.

Nevím. Nechápu toto uvažování – to co ti zrcadlím tak hodit na mě, že je můj problém, přitom jen si to nedokážeš přiznat, tvářit se jakože si v pohodě a přitom tě štvu, tvářit se jakože toho máš hodně, přitom máš volného času tři hýžďátka, tvářit se že mě miluješ, přitom jsem jen okrajová záležitost.

Všechen tenhle kolotoč a snůšky lží, nebaví mě to se v tom prodírat a říkat si, jak si to vlastně myslel, když z toho nemám dobrý pocit. Necítím z toho nic dobrého, jen intriky a faleš, zastírání manévru. Podle mě si prostě jen vypočítavý, co se takhle chová k více lidem, sám se bojí nějakého odtajnění a že by si o něm lidi pomysleli, tak radši takhle lže.

No nic, aspoň v jedné věci mám jasno, že ve své hlavě mám pořádek, jasno a víc co chci. To mi stačí, jsem ráda, že chápu své činy, svůj život a to kam směřuji. Jsem ráda a docela se těším na den, kdy tě opustím a nechám tě utopit tě v tvých lžích, pak už bude marné mi dokola psát jak mě máš rád… protože se mi uleví, že nebudu muset zase luštit z těch tvých jakože náznaků, co si tím myslel.

Zdroj obrázku: PREISLEROVÁ, Iva. Dreamlife.cz [online]. [cit. 24.7.2020]. Dostupný na WWW: https://dreamlife.cz/komunikace-s-podvedomim-aneb-poznej-sam-sebe/