Co kdybych tě nechala jít?

Hledala jsem něco, co by specifikovalo mé pocity, moje emoce tak, jak to cítím. Všude jsem jen viděla samé krásné milující citáty a láskyplná přáníčka, kterými je obsypán internet. Všude jsem nacházela samé krásné věci a o tom, jak by si k sobě lidi měli nacházet znovu cestu. Říkávala jsem si „ano vám se to krásně píše, když ještě máte naději a šanci to napravovat a žehlit, když nemáte konečnou“. O to víc mě to mátlo a přemýšlela jsem sama nad sebou, zda to tak opravdu není, zda se nemám zmátořit a přesto všechno do toho jít znovu, ale bohužel moje srdce mě zastavilo a dalo mi stopku, že jsem to necítila, jako správné se ozvat a pokračovat v tom dál, dávat tomu „miliontou první“ šanci. Mátlo mě to, ale ustála jsem. Pak jsem začala vídat druhý extrém, samé citáty o tom, jak si člověk nemá nechávat ničit život od negativních lidí, nebo že si nemá nechávat vše líbit a že je lepší některé lidi ze života odstranit. Souzněla jsem s tím, avšak ne v takové syrové formě, protože jsem necítila zlost a ani nic negativního, říkala jsem si, že takhle je to příliš silně řečeno, že se s tím taky úplně nemůžu ztotožnit, protože jsem necítila křivdu.

Nenacházela jsem nic, měla jsem ze všeho smíšené pocity, nevěděla jsem zda pokračovat dál, udělat čárky a pokračovat v tom dál, anebo ponechat tečku a žít dál.

Nenacházela jsem motivaci a naději sama v sobě proč v tom, nebo onom vytrvat. Nevěděla jsem, pro co se rozhodnout. Můj rozum a mozek byl zvyknutý pokračovat, jak idiot na to, na co si navykl, jen proto že mu to bylo zvykem a svým způsobem mu to přinášelo rozumové štěstí, moje srdce už ne, to už řeklo stop a nechtělo se přibližovat, protože jsem cítila chlad, odmítnutí a zklamání, cítila jsem, že jsem dala vše co jsem mohla udělat v mých možnostech.

Od blízkých jsem měla velkou podporu v tom, co říkalo mé srdce a já se v tom denně chodila utvrzovat, zda to tak je správně.

Stejně jsem se cítila zmateně a hodně slabě ve svém přesvědčení. Poslouchala jsem hudbu, celá alba od svých oblíbených interpretů, stále mě nic nenaplnilo, nenašla jsem tu správnou notu se kterou bych souznila a našla takovou tu vnitřní podporu sama v sobě, která by ve mně rezonovala. Hledala jsem, poslouchala různé písně a nic nebylo tak úplně ono. Buď jen šťastná, nebo smutné, ale ani jedno nebylo ono.

Při jednom náhodném poslouchání hudby jsem na ní narazila, roky jsem ji neposlouchala, tehdy mě ta píseň nezaujala a tak jsem ji nechala být. Poslechla jsem si jí a to bylo ono, to byla přesně trefa do černého a do mých pocitů a rozpoložení. Přesně to bylo ono.

A tak jsem si uvědomila, že leckdy se člověku nemusí hned líbit nějaká písnička, ale že třeba časem si jí oblíbí, že třeba časem tomu přijde na chuť a na notu. A jakmile tu svou melodii a notu člověk najde, tak pak je to najednou lepší. Píseň mě příjemně utvrdila v mých pocitech a věděla jsem, že už jsem na správném rozhodnutí a správné cestě.

Je příjemné slyšet v tónech, že si někdo prošel něčím podobným, jako si zrovna nyní člověk prochází. Máte to tak také?

Takové to, když už se někomu nemůžete ozvat, protože by to jen spustilo další vlnu jeho špatného chování, zas trápení jak kolotoč dokola. A jak je těžké někdy v konci něčeho vytrvat a nevracet se.

Jak si udržet odstup a nechat to všechno minulost být.

Protože kdykoliv se člověk ozve, tak do toho spadne znovu a znovu a zas je tam, kde byl na stejném místě a vrací se stará bolístka. A ne že by to chvíli krásné vydrželo, právě ono se hned musí stát něco, co Vás znovu zraní a zabolí, ve vteřinách se utvrzujete v tom, že ten člověk se vůbec nezměnil a co k tomu ještě víc? Že se ani nepřemůže na tu chvíli se chovat slušně k vám po tom, co ublížil.

A ještě se diví, proč Vám to vadí a ubližuje Vám to.

A když řeknete ať to nedělá, že takhle se nemůže chovat, tak se tomu hrozně diví, že Vám to vadí a bolí.

„Asi ne ty jo, vůbec to nebolí, jen si asi dělám srandu, ty jo“, co na tu v tu chvíli máte říct? Nepochopím prostě, ale ani ten člověk asi nepochopí mě. Možná jednou jednoho dne, až mu někdo taky zlomí srdce tímto divným způsobem, tak pochopí a třeba si jednou na mě vzpomene, ale to jen možná, spíš vůbec.

Spíše prostě ho nechám jít a jak čas a život bude plynout, tak budu šťastnější bez. A on si tak možná řekne, že je ještě rád, že ho člověk jako já opustil, protože mi přeci stále něco vadilo na jeho chování a že to nepochopil. A ještě já budu za tu špatnou, že já jsem se na to vykašlala, ale já už prostě jen nemohla dál. Jednoho dne prostě i moje srdce řeklo dost. To stačí říct a víc nepotřebuji slyšet, pochopila jsem tvoje rozhodnutí i když ne Tebe, proč se tak chováš.

Nevíš co chceš. Jeden den bys mě ubombardoval zprávami, omlouval by ses za všechno, ale když se ozvu, tak se to hned vrátí do starých kolejí a zas budu za tu špatnou, které zas jen něco vadí, přitom mě ten tvůj tón prostě vadí, kterým se mnou jednáš. A mě už nebaví se cítit jak hlupák, když se ke mně jak ke hlupákovi chováš, přitom nejsem. Už mě to jen jednoduše nebaví, tak mi už nepleť mou mysl, nechci přijít o zdravý rozum tím neustálým vracením se do něčeho, co ani den nefunguje.

Zdroj obrázku:

AVRILFREAK211. youtube.com [online]. [cit. 7.2.2020]. Dostupný na WWW: https://youtu.be/P8DKAmKCY9k

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *