Co vlastně chceš slyšet?

Viděl si na mě problém a stále do mě, že je to můj problém a co se mnou je. Přitom já žádný problém neviděla a neregistrovala, říkala jsem ti „Všechno je v pořádku, přirozené.“ Ale ty stále, že je tu ten problém a co s tím. A mě se prostě nezdálo, že je to problém, protože to prostě pro mě problém nebyl. Viděla jsem to jinak a byla to pro mě maličkost, která nelze vždy ovlivnit.

Ale fajn, každý to viděl jinak. Přišlo mi, že tě rozčilovalo, když nesouhlasím s tím, že je to problém. Div bys nekřičel hněvem na mě a hlavně co s tím a čím je to způsobené. A já s klidem to brala tak, že je to maličkost, která se nedá ovlivnit. A takhle to pokračovalo.

Až jednoho dne, kdy mi už s tím vendlováním do mě přetekla trpělivost a říkám „ne není to problém, prostě pro mě, je to sice tak, jak to říkáš, ale pro mě to není problém.“ Pak najednou obrátíš a už se ti to zdá lepší a že se údajný problém lepší. Když ti znovu říkám, že se na věci nic nezměnilo, ale že to pro mě není problém, tak se snad ještě víc rozčílíš s tím, že sis už myslel, že je situace lepší a že jsem tě údajně vrátila zpět do problému.

Tak kurňa, jak to tedy je. Co vlastně po mě chceš? Nejdříve se rozčiluješ, že jsem v klidu a jako problém neshledávám, pravda ani nevidím tu maličkost. A nyní když vidím tu maličkost, ale nepovažuji jí za problém, v něčem ti tím pádem dám za pravdu tak najednou se ještě víc rozčílíš s tím, že jsem ti to snad připomněla, nebo že dokonce sis už myslel, že je situace lepší? A jak asi? Když dřív si to viděl a bylo to stejné a nyní když ti v něčem dám za pravdu tak už to najednou nevidíš, přitom stav je stejný. Pro mě to není problém, který by se musel řešit, pro mě je to maličkost která se vyřeší sama a přirozeně, lidské tělo a rozum není hloupý. Avšak, co ty vlastně si o tom myslíš a co vlastně po mě chceš slyšet? Nejprve prý podle tebe něco popírám a vadí ti to, když ti to přiznám tak najednou jsem zas přivolala to zlé. Tak co to je?

Co vlastně chceš slyšet?

Co po mě chceš?

Kdyby bylo po mém tak tohle úplně smetu a beru to jako nepředmětnou věc, která by se časem vyřešila samovolně a věřím tomu.

Ale tímto způsobem mi přijde, že se zbytečně zveličuje něco, co je v pořádku.

Divím se jak blázen tomu, kde vlastně ten problém vidíš, já si nemyslím, že je to tak strašné tak, jak si myslíš a jak se o tom snažíš dohadovat. Co stejně se na tom vyřeší? Když ti vpálím něco ošklivého a svedu to na Tebe, vyřeší se to? Ne. Když to svedu na sebe a řeknu že je to jen mnou, vyřeším to tím? Ne.

Tohle je věc, která mě prostě nerozhodí, protože tomuhle se nedá poručit, to je jako kdybys chtěl přikázat počasí, aby zrovna v pátek večer bylo teplo a v sobotu zima a sníh.

Počasí a příroda si sami řekne, kdy co a jak je správné, stejně tak lidi. Sami dobře ví, co je pro ně dobré a co potřebují.

Jen tohle všechno vytváří zbytečné drama a dusno, stejně nepřijdeš s řešením, stejně si něco víc o tom nezjistíš jak tomu předejít, stejně mi nedáš třeba radu jak tomu předejít úplně tak, co jako? Jen do mě vendluješ s tím, že je to problém a já kurňa, ale nevidím žádný problém, protože to problém není.

Vidíš to tam, kde ten problém fakt není, kdybys radši hleděl na věci, které jsou fakt problematické a které by si zasloužily řešení to by bylo mnohem lepší a mnohem líp zaměřená energie a úsilí. Než jen stále do mě, že já mám zas něco špatně. Sakruš, už bych ráda taky klid a slyšela, že je všechno v klidu a míru.

Já neříkám, že život je dokonalý a vždy šťastný, ale nemyslím si, že je až natolik špatný, abych se musela každý den jen dohadovat o věcech, které se vyřeší sami, anebo se nevyřeší na sílu.

Tak povol a zklidni hormon, všechno je v pořádku a život se děje tak, jak má. Vše se děje z nějakého důvodu a i tohle všechno se děje k našemu dobru. Sice to nemusí člověk chápat hned, ale postupně to pochopí, že vše se to stalo pro dobro.

Všechno je v pořádku.

Zdroj obrázku: BUNTY PUNDIR. PSD Stack [online]. [cit. 18.10.2019]. Dostupný na WWW: https://www.psdstack.com/inspiration/interviews/interview-with-digital-artist-andrea-garcia/