Co zastáváš za názor?

Jednou tak, podruhé onak a potřetí je to zas a jinak, po čtvrté zastáváš to, co si předtím odsuzoval a po páté, že se ještě vůbec ptám uznáváš i tu největší maličkost, kterou si na lidech odsuzoval.

Mám pokračovat?

Řeknu názor svůj a hned mě vidíš extremisticky, jako kdybych byla fanatik. Ukáži na příkladu.

Říkám svůj názor, že mám ráda hudbu, kdykoliv a kdekoliv a hned jsem dle tebe fanatik, který s hudbou spí a dělá vše a i přes setkání s někým údajně mám hudbu. Hned extrém, přitom je pravda, že neposlouchám hudbu úplně nonstop, mám i den, kdy si hudbu ani nepustím, protože mě žádná nezaujala.

Řeknu názor, že mám ráda lidi, kteří jsou vnímaví a pamatují si to, co jim člověk řekne. A hned jsem vyobrazená jako osoba, která si do života přitahuje stalkerující=pronásledující mě lidi.

To je extrém, takhle jsem to totiž v původním názoru nemyslela, ale hned to tak dle tebe vypadá.

Mám ráda introvertní muže, kteří nemají zkušenosti se ženami. A jsem vyobrazená jako osoba, která vybírá ty nejhorší případy ze života u kterých je hned na první pohled a pár větách poznat proč jsou sami a bez zkušeností celou tu dobu.

Přijde mi, že něco řeknu a hned je to extrém, nebo to tak aspoň navenek vypadá? Ani nevím, přitom nemám radikální názory, nejsem si toho vědoma. Věkem a dospělostí jsem své projevy a názory umírnila tak, že si myslím, že už nevidím svět černobíle, ale barevně.

Nebo třeba máš rád nějakou hru, zbožňuješ a hraješ ji, v pořádku. Začnu to hrát já a baví mě to taky, spojuje nás to, aspoň takhle si to myslím já a mám tak za to. A po nějaké době tu hru nenávidíš a nechceš ji ani vidět a náhle je názor fuč a je to nejhorší hra na světě. Proč? Vždyť v ní vynikáš a já myslím že taky mi to jde.

Nechápu.

Máš rád zdravé jídlo, dlouhou dobu, dopřávej si ho, v pořádku, klíďo. Já také mám ráda zdravé jídlo a dbám na to. Ale po nějaké době se dozvím, že se zdravého jídla nedá najíst, že to chce něco pořádného a nezdravějšího. Ok, v pořádku, tak si dopřáváš nezdravá jídla a fast food. Nemám s tím problém. Jez si co chceš. Po nějaké chvíli zas špatně to, že fast food je na lejno, protože není zdravé a je to to samé dokola a že z něj jsou trávicí potíže. Tak zas odsuzování typu, že už si to nikdy nedáš a že to nepozřeš a že to chce normální jídlo v překladu zdravější jídlo. Fajn, tak si jez co chceš, nemám problém. Po chvíli vaření, nebo dopřávání si zdravějšího jídla se dozvím, že už to není ono, že jsi nedojezený, že by ses ještě něčím chuťově „dorazil“. A tak zas toužíš po fast foodu a něčem nezdravém… a takhle to jede dokola.

Nejdřív si na něco vyslechnu největší stížnost, div to není černá díra světa, pak tedy dobře začneš uznávat něco jiného, ok, chápu, ale pak obrat a vyzdvihuješ tu původní černou díru světa, jako něco co je křížek s Ježíškem, čeho by se měl člověk bažit. A opět nejhorší je to druhé, to něco jiného, protože to je prostě největší údajný hřích světa. Dejme tomu 14 dnů až měsíc a opět se to obrátí ten názor. A takhle to pokračuje a jede.

Já jsem jen pozorovatel toho všeho. Občas pronesu nějaký ten svůj komentář typu, jestli si ten člověk uvědomuje co vlastně říká a že až zase obrátí, tak mu to připomenu, co tehdy říkal.

A to je vše, víc se k tomu nevyjadřuji a nechávám to být, avšak upřímně vůbec nevím, co si mám myslet. To je obrat nad obrat, pokaždé něco jiného. A prosím tenhle člověk si říká, že je člověk radikálních názorů. Ok, ale radikálních názorů, který se mění každý den dle toho jaká je nálada a dle toho jaké je počasí. Dá se říci, že taková ta náladovost, která se prolíná i do názorů, který ten den člověk uznává, nebo tedy dočasně uznává, než se to zas přetočí na jiný, že ano?

Občas se mi protáčí panenky v očích a směji se pod tričkem, jak je to komické, připadá mi to, jako když se dívám na nějakou komedii, ale v uctivosti to příliš nekomentuji, jen občas a neřeším to víc, ale ve skrytu se fakt směji. Fakt komické. Nejvíc komické na tom je, jak to ten člověk bere vážně a myslí si, jak jako spolkl moudrost světa, když to takhle hlásá a kolik emocí do toho dává a jak ho to vždy tak naštve do nepříčetnosti, když je něco, nebo někdo to nejhorší na světě. Ale uplyne pár chvil, maximálně měsíc, minimálně to může být i hodina a vše je jinak.

Najednou je svět barevný a fast food je nejlepší jídlo na světě, ze kterého se můžeme utlouct sytostí a napápáním. Ale počkejme si, za chvíli to zas bude to nejhorší jídlo světa ze kterého je obvykle průjem. Počkejm si do té doby než ten průjem fyzicky přijde, pak se zas dozvíme toto, jak je důležité jíst zdravě a normálně jíst v restauracích, nebo si vařit. Jen se tak sama v sobě vsázím, kdy ten převrat zas přijde, zítra, za týden, za pár hodin? Nu, uvidím…..

Tento článek píšu z lehkosti, jelikož nějak na nic jiného inspirace nepřišla a už se vážně bavím nad vším okolo, co tak pozoruji, prostě dobrá nálada.

Zdroj obrázku: BANGER.CZ. appok [online]. [cit. 17.4.2020]. Dostupný na WWW: https://www.banger.cz/michal-skapa-aka-key-aka-tron-v-rozhovoru-pro-bngr/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

2 komentáře Co zastáváš za názor?

  1. Martin Lemberka napsal:

    Zajímavý článek, musím tedy přiznat například stím jídlem se vtom vidím, jednou mi chutná to, třeba ten měsíc a poté jakoby už bych toho konkrétního jídla byl přejezený, ale to jen taková odbočka, určitě pokračuj v tom co děláš a hodně štěstí Sáro :)

    • Děkuji, tak to jídlo je příklad u konkrétního člověka, který se takhle chová a je to poukázání na to, jak rychle někdo dokáže měnit názory z jednoho extrému do druhého extrému a jak komické to leckdy je.
      Tím, že mi nějakou dobu něco chutná a přejím se toho a pak už to nevyhledávám je naprosto normální a běžný :). Děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *