Cokoliv udělám a řeknu tak se cítím špatně, je to běžné?

Už se Vám někdy stalo to, že kdykoliv jste mluvili s jedním konkrétním člověkem a vždy po jakémkoliv rozhovooru jste se cítili zle?

Ať už se řešilo cokoliv – dobré, špatné, neutrální téma tak vždy po skončení hovoru s takovým člověkem jste se cítili zle?

Máte tu zkušenost? Přijde Vám to běžné?

Upřímně já nevím, zda je to běžné a zda se to děje, vždy se mi to stávalo s člověkem, nebo s lidmi, kteří mě již delší dobu štvali, či jsem se v jejich přítomnosti necítila dobře a proto se mi to stávalo, pomohlo mi až to, že jsem se s nimi přestala bavit.

A až pak se mi stalo, že s člověkem se kterým jsem byla dlouhou dobu v dobrém a cítila jsem se dobře v komunikaci s tím člověkem tak po nějaké dlouhé době se najednou ve mně něco změnilo a to tím, že jsem se vždy po jakékoliv komunikaci s tím člověkem začala cítit špatně. Nevím proč, ať už jsem řekla něco špatného za což jsem se později omluvila, anebo jsem ani někdy neřekla nic, nebo nic špatného jen když jsem odkývala a vyslechla toho člověka tak vždy po té konverzaci jsem se cítila zle, že tomu člověku nějak ubližuji, netušila jsem jak a proč, ale vždy ty pocity u mě nastaly, nechápala jsem proč.

Prostě se něco muselo změnit a já jsem toho člověka přestala vyhledávat a udržovala jen nejnutnější kontakt. Protože opravdu, ať už jsem cokoliv urobila, nebo řekla, nebo neřekla nic tak jsem vždy měla pocit výčitek a pocity viny, že jsem ublížila, či že ubližuji, nevím proč, zda to byla intuice a bylo na tom něco pravdy, anebo to byl jen můj subjektivní pocit a už mi z toho se deprimovala psychika. Netuším doposud.

Spíše to byl dost silný degradátor jakékoliv dobré nálady a dobrého pocitu z toho uplynulého dne a celkově asi ze sebe a ze svého života. Vždy jsem měla pocit, že to ze mě jakoby sejme veškeré to dobré a nechá jen to špatné.

Postupně mi to už nepřišlo běžné a normální, jelikož mi to začalo vadit tím, že jsem se vždy cítila úplně na nic. Jako kdybych za nic nestála.

Řešila jsem to a došla jsem k závěru, že buď je to právě tohle zapříčiněno tím, že s tím člověkem už se necítím dobře a nechci už tak blízký kontakt udržovat, prostě že se naše cesty rozešly, anebo vůči tomu člověku cítím vinu, anebo že mám z toho člověka strach.

Myslím si, že tak od všeho trochu. Toho člověka jsem nechtěla ztratit ze života, měla jsem a mám ho/ji ráda a nechci zatratit ten kontakt, avšak nemůžu si pomoci tím, jak zle se pak po jakékoliv konverzaci cítím. Dále toho člověka respektuji a chci aby se cítil/a dobře a šťastně a proto v hodně věcech ustupuji tak, jak si přeje a snažím se vycházet vstříc, jelikož nechci spor. I když bych někdy dle rad mých nejbližších do sporu jít měla a neměla se bát. Avšak já si to přiznám v této konverzaci jsem trochu „malinkatá“ a bojím se o to, abych z toho nevzešla ještě hůře, jako ještě větší pitomec než když už se tak či onak cítím.

Nevím, zda se to takhle někomu taky děje, netuším, ale dost silně by mě to zajímalo a dost silně by mě zajímalo co na to pomáhá, či jak to řešit, jelikož já už nevím.

Protože cokoliv řeknu, urobím, či ani nepovím tak vždy když mu/ji přijdu na oči tak se cítím špatně, jako kdyby ten člověk ve mně probouzel ve mně to nejhorší co ve mně je a probouzí to s čím se snažím bojovat každý den, moje negativní předpoklady a psychické negativní rozpoložení. Jsem z toho dost nesvá, trvá to dlouhou dobu a vím, že nějakou dobu to trvat ještě bude, nevím zda jsem vnitřně natolik slabá, abych dokázala odejít úplně, anebo mě city brání odejít úplně, netuším.

Dále tu mám taky ještě jednu zkušenost a to tu, že když jsem provedla něco, o čem vím, že by se tomu člověku nelíbilo a nelíbí tak jsem pak potom, co jsem to provedla a přišla tomu člověku na oči tak jsem cítila strašnou vinu a cokoliv co jsem udělala a řekla tak jsem cítila, že mu tím ubližuji.

Sice to tak nebylo, prý neubližuji a neubližovala jsem, dalo se to pochopit a pořešit, avšak cítila jsem se tak, kdykoliv jsem si na to vzpomněla tak jsem se cítila zle, avšak tady si to vysvětluji tím, že jsem cítila vinu, nebo spíše to, že by se to tomu člověku nelíbilo.

Šlo o to, že jsem se bavila s někým s kým jsem si rozuměla a nu jednomu člověku na kom mi záleželo a záleží, tak jemu se to nelíbilo a já jsem se díky tomu cítila hodně zle, jen protože se mu to nelíbilo a nemá ho rád.

Ten pocit viny je strašný, ale asi se s tím člověk musí naučit žít, jinak by to bylo na zbláznění, to všechno a to vše okolo.

Leckdy jsem si připadala, jak chodící „cvokárna“, netušila jsem z čeho mi hrábne v psychice víc, buď z první výše popsaného příkladu/zkušenosti, anebo z toho druhého. Měla jsem pocit, že mě to kdekoliv pronásleduje a chce mě to zničit a degradovat. Kdekoliv – myšleno v mé hlavě.

Avšak uznávám, že s tím druhým příkladem jsem se naučila a učím stále žít. Cítím, že to není nic za co by se mělo střílet a že prostě nikdo mi nemůže zakázat se s někým bavit, stejně tak jako já nezakazuji nikomu nic.

A ta první situace tam jsem upřímně zvědavá, jak se vše bude odvíjet, avšak hádám to, že tam ty pocity z mé strany budou přetrvávat, či gradovat do tej doby, dokud neodejdu úplně. Cítím, že ty pocity mě nakonec donutí.

A co si o tom myslíte Vy? Jak se vypořádat s těmito špatnými pocity? Co byste robili v mé situaci?

 

Zdroj obrázku: PORTUGALPRESS. Portugal resident [online]. [cit. 22.12.2017]. Dostupný na WWW: http://portugalresident.com/suicide-rate-in-portugal-has-become-%E2%80%9Cexcessive%E2%80%9D-says-study

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *