Dá se závidět skromnost?

Poslední dobou si tak kladu otázku, zda se vůbec dá závidět skromnost? Zda se dá závidět to, že je někdo skromný a žije skromně, ačkoliv si může dovolit víc.

Když někdo žije tak, jako kdyby neměl na nic, nebo počítal každou korunu, kupoval si laciné věci, spotřebiče, zboží a kupoval si jen to, co nutně potřebuje, prostě to, co je nutné, avšak nic víc než je třeba.

To, že někdo umí počítat peníze, finance a ví, co si může a nemůže dovolit je v pořádku, aspoň tedy pro mě za mě, nevidím na tom nic zlého.

Rozhodně by mě nenapadlo se nikdy vytahovat, či dávat na odiv něco co si sice můžu dovolit, ale nechci to dávat na odiv. Jelikož když lidé vidí co máte, tak to můžou začít chtít taky a můžou Vás chtít o to připravit.

Nejsem boháč, nejsem zazobaná, nejsem namyšlená, nevytahuji se, neříkám kolik si za co vydělám peněz, kolik mi vynáší práce, knihy, brigáda a i přes to se setkávám s tím, že to někdo a pár dalších lidí na mě nevidí rádo a dokonce je jim to trnem v oku.

Přitom dělám přesně to, co oni nemají rádi.

Oni – těch pár lidí, které teď konkrétně myslím tak právě-že upřednostňují nakupování, dopřávání si kvality všeho druhu, dopřávání si celkově ze života hodně všeho a rozhodně nepotrpí si na žádné akce, výhodné slevy, balení či já nevím co. Dokonce kupovat něco od někoho již použité aneb věci z druhé ruky jsou pro takové lidi nemyslitelná věc.

Ok, mají to tak, je to v pohodě, nic proti tomu nemám, naopak jim tu kvalitu a to všechno, co si přejí tak přeji, ať si to mohou dopřát a mají to, co chtějí a jsou tak šťastní.

Já se přiznám, že na slevy, akce, výhodné balíčky, či dokonce na oblečení z druhé ruky jsem a mám to ráda. Když se mi něco líbí tak je mi jedno, že je to třeba prodávané pod cenou a že třeba nejsem první majitel, či spotřebitel. Nevadí mi to, když se mi to líbí a chci to, tak si to ráda pořídím. Také nepreferuji chození po obchodech a zdlouhavé nakupování a obhlížení čehosi, co si stejně nekoupím, nebo nemohu dovolit, nebaví mě to. Když už tak vím pro co jdu a to konkrétní koupím a jdu pak zas pryč, nezdržuji, jsem typ zákazníka, který ví přesně co chce. Pořídím si to, protože chci a líbí se mi to a kdy si taky určím já, anebo podle domluvy dotyčného od koho to kupuji.

A když to získám mám z toho radost, protože jsem to konečně získala a mám to. Nemyslím si, že čím dražší tím automaticky kvalitnější nebo že by to učinilo člověka šťastnějším. Naopak si myslím, že by člověk měl pořizovat to, co skutečně chce a přeje si, to má největší smysl a je jedno, co to je. Hlavně, že z toho pak je radost, pocit spokojenosti a je to.

Zaráží mě na tom jediný fakt a to ten, kterému jsem myslela, že se tímto způsobem vyhnu. Ten fakt je ten, že lidé, kteří právě preferují tu kvalitu a to všechno o čem jsem psala výše, že si rádi dopřávají tak zrovna ti mi to závidí a někdo mi to i dokonce sám řekne. A já si tak říkám „A jako co mi můžeš závidět, když kupuji a dělám přesně to co ty ne a nemáš rád/a?“ A na to mi přilítne odpověď, že právě, že si pořídím toliko věcí, co on/ona si pořídí jen jednu a z té asi toliko nemá radost, nebo pomíjivou radost, netuším do hlavy nevidím.

Nevím a myslela jsem si, že svým způsobem nakupování, skromností a hospodaření s financemi si právě získám jistou neviditelnost a že ničí pozornost tím nebudu vzbuzovat a budu si moc v klidu hospodařit na to na co chci a jak chci a budu v pohodě a obejdu se toho rádoby přátelení se kvůli penězům, nebo kvůli financování čehosi, anebo jednoduše vtírání se.

Je to pro mě naprosto nová věc se kterou netuším jak se naučím pracovat a jak to vlastně pojmout a přijmout. Přijde mi, že čím víc já si pořídím to, co chci a líbí se mi to, mám z toho radost a jsem šťastná, že jsem to získala tak tím více závisti to v některých lidech vzbuzuje, až je mi to nechutné.

Lidé se mě už nezeptají na to jaké to bylo, jak to šel ten prodej, nebo jaká byla domluva, jak to proběhlo, avšak ptají se mě jen „co sis pořídila, kolik tě to stálo, hmm a odkud, kde si byla?“

Je tady z toho vidno o co komu jde a poslední dobou je mi až smutno, že lidi závidí i to, co dříve neměli rádi. Dříve úplně, když jsem byla mladší tak jsem slyšela na to jen samou kritiku, jak je to špatné a jak tento styl (ten který se mi líbí) tak, jak je hnusný a nevzhledný a jak je to předražené atd.

A nyní o pár let později slyším jen výše uvedené otázky a až po zodpovězení toho všeho, že jsem si počkala na výhodnější cenu a sehnala to za skvělou cenu a ve skvělém stavu tak jen slyším „hmmm, hezký no“ ale upřímně nevím zda je to fakt upřímně myšleno, možná ano, možná ne, netuším, proto se teď prosím neurazte, ale ani já sama nevím co si o tom myslet.

Na jednu stranu si mezi těmito lidmi připadám jak nějaký milionář, jako kdybych skupovala něco, co je tak strašně nedostupné a oni si to nemohli dovolit, proto toto říkají, anebo jako někdo, kdo je totálně divný, že vůbec takhle dokáže hospodařit a nakupovat. Dokonce mi při pár krizových chvilkách s jedním dotyčným bylo vyčteno, že mám peníze a dopřávám si a jak nakupuji, že se ani nestydím, že co jsem si všechno pořídila, že se ze mě stal závislák. A já se nestačila divit „Já a závislák? Od kdy?“. Musela jsem se nad tím pousmát, já totiž nakupování nemusím a nesnáším chození po obchodech a poohlížení se po věcech, které si stejně nekoupím, jak by se tedy ze mě stal závislák? Nechápu.

Také se mi stalo, že jsem chtěla ukonejšit toho dotyčného s tím, že se nemusí cítit zle, že hodně lidí nemá toliko peněz kolik by si přáli a že ani já zdaleka nemám na všechno jak si údajně myslí. A na to mi přilítne reakce „No, ty raději pomlč, ty vůbec se k tomu nevyjadřuj, ty a nemít peníze? Si děláš prdel, radši mlč a nech nás co platíme poctivě svý závazky být.“ A já neměla slov, protože na to nebylo co říct.

Je to každopádně zvláštní pocit, doposud než se toto začalo vyjevovat na povrch tak jsem se cítila jako běžný člověk s běžným příjmem, jako kdokoliv jiný a cítila jsem, že lidi z hlediska financí nezajímám, což bylo fajn, protože mi ohledně peněz aby se sám obohatil nelezl do přízně. Ale nyní už to asi nenápadně začíná a začíná mě to trochu děsit. Tak uvidím co bude dál a jak to bude pokračovat dál, s čím se budu setkávat dál.

Co si o tom myslíte Vy? Je to vůbec možné?

Zdroj obrázku: KATKA. Cesta lásky [online]. [cit. 21.9.2018]. Dostupný na WWW: https://cestaduse.wordpress.com/tag/tvorenie/page/4/