Držet si silnou vůli

Ano, když má člověk slabé chvilky, nebo někdy mám jen takový pocit, že stojí totálně za nic. Nebo, že nezvládne, nemá sílu, energii, nebo životní energii, ano tehdy se vážně člověk cítí jako nějaký hadr, který je k ničemu, jen k vytření.

Ten nechutný deprimující pocit, že jsi rád, že vůbec jsi a že zvládneš to, co máš zvládnout. Tvoje mysl a tvoje vůle, jak úplně nutí to zdechlé tělo se zvednout a něco dělat, makat, pracovat. Jak tvoje naděje a vnitřní vůle nutí tu zdechlotinu, kterou vidíš na sobě se zvednout a makat. Dělat jakože nic. Probudit se k životu, nutit se cítit život, nutit se cítit živě a šťastně, jako kdyby se nic nestalo.

Někdy má člověk na sebe vztek, že má tak málo síly a podělané lidské možnosti, které brání vůli se plně seberealizovat. Člověk nechce ztratit ani minutu ze svého života a nic promarnit, nechce sedět na zadku, nebo se jen válet a neustále něco dělat, být produktivní a vše zvládat, jak tak moc to člověka nutí cítit vztek na své tělo, když nezvládá tak jak by si člověk přál. Si říkáš „tak dělej, makej, nebudeš se válet jako ostatní“. Paradoxní je, že tohle nikdo nevidí, to přemáhání sám sebe. Každý vidí výsledek a diví se tomu, jak člověk funguje a jak vše dokáže, že sám/sama by takhle nefungoval a poddal by se tomu pocitu a té bezmoci.

Jenže člověk není jako ostatní a cítí se natolik hrdý a natolik vnitřně živý, že se nechce vzdávat a proto se radši nutí do aktivity. I když to podělané tělo nechce a je vyčerpané, stejně tak nechce člověk ležet a jen něco regenerovat, na co? Ztratit den? Ztratit dny života, které se mohly prožít naplno? To fakt ne.

Dát si do hlavy, že to člověk zvládne, že na to má dostatek sil, že to tělo zvládne, že je to jen přechodný pocit. Nějaká deprese vlastního těla, která přejde. Jak jinak tohle zahnat, než příjemnou aktivitou a tvořivostí.

V hlavě běhá miliony urážek a sprosťáren na to, jak nejde nic podle představ a člověk ví, že teď je prostě v háji a zas se musí zvedat, jak ta zdechlotina. Všichni ho mají za téměř nesmrtelného a dokonalého, nechce si ten obraz zkazit, i když chtě nechtě se tak děje, anebo aspoň ve vlastních představách.

A člověk si pomáhá, aby se cítil líp, dělá vše pro to, aby se nadopoval energií, což si myslím je rozhodně dobře a spoléhá na rychlost metabolismu, který to rychle rozprostře do těla a bude zas ok. Bude to zas dobré a bude se moc fungovat na 100% tak jak je zvykem a jak je životním tempem. Protože tohle člověk vážně chybí, fungovat na 100%.

Avšak zas aby to nebylo úplně takhle degradující, tak člověk si pomůže a jakmile se cítí o krapet líp, cítím tu velkou vděčnost za to, že se má dobře, že může fungovat a zvládnout všechno, co potřebuje, užívat dnů naplno. Je to nádherná a blažená vděčnost, protože je to osvobozující a cítí se krásně, protože zas může být ten schopný a výkonný člověk a to dodává tu pomyslnou krev do žil.

Protože člověk nebaví neustále odpadávat a cítit se slabý, nevýkonný, jen proto že chybí krev. A člověk se vážně cítí nesvůj, když je tak slabý, ale tak nádherně, když je to zas v pořádku a dobré, může se fungovat. Krása, protože pak i psychika je sama o sobě konstantně v pohodě a není třeba deprimovat se čímkoliv. Jakmile je hlava v pořádku tak je i tělo. Jen škoda, že hlava je v pořádku, ale tělo už ne, proč se to takhle někdy otáčí? Vždy jsem měla za to, že když je psychika=hlava v pořádku tak pak se může člověk vzchopit a uzdravit. A ono mě ten život učí opaku. Fakt zajímavé, tohle vše proč se to děje a jak se to děje, má velmi zvláštní smysl pro humor. Jsem chodící paradox.

A když to takhle přetočím a podívám se na tohle všechno jinak a začnu cítit vděčnost za to, jak jsem i když to není ideální. Tak pak v průběhu dalších dnů vidím jiný příběh něčí, nebo někoho, nebo o někom slyším a uvědomím si, že oproti tomu jsem ještě silný kořínek, který se drží dobře. Že někteří jsou na tom hůře a to bez porovnávání si ega. Prostě jen ten fakt a když ten příběh slyším, vidím tak si vždy řeknu, že může být i hůř a i když se mi to těžko přiznává, aby to neznělo arogantně, tak cítím, že mám velmi silnou vůli se nevzdávat a nepoddávat se. Nepoddajné srdce a nezlomná vůle to je asi to, co dělá mě mnou. Asi by si mě málo lidí dovedlo představit jako hypochondra, nebo jako někoho, kdo se vzdává, kdo neustále si stěžuje. Nebo nevím, tomu nechávám volný průběh a volné okénko každému, ať si utvoří názor.

Jak by řekla kamarádka, když si vzpomenu na jeden odstrašující případ toho, jak někdo mohl žít, tak si najednou člověk připadá ještě hodně dobře, že si nemá nač stěžovat. A dávám ji za pravdu. Ona má ten obraz v hlavě a tím se uklidňuje. Já ten obraz sice nemám v hlavě, neviděla jsem, ale mám jiné obrazy, které mě dokáží uklidnit, že ještě nejsem tak slabá, abych se vzdávala, anebo abych byla slabota.

Zdroj obrázku: ŽITNÝ, Marián. kreativnija.cz [online]. [cit. 5.3.2021]. Dostupný na WWW: https://kreativnija.cz/duslednost-a-sila-vule-hraje-pri-rekondici-mnohem-vetsi-roli-nez-se-muze-zda/