Duševní hibernace

Kdysi jsem četla článek o umělci Jay Z o tom, jak v jedno jisté období svého života byl emočně vypnutý. Nebude tento článek o tom, co provedl a jaký na to mám názor, to ne. Nechám to bulváru, oni se na tom vyřádili už dost.

Pan Jay Z mi nevadí, ale ani to není interpret, kterého bych poslouchala denně. Kdysi jsem ten článek o něm a jeho vypnutých emocích četla a myslela jsem si, že je to jen další výmluva pro nevěru. Ale neodsuzovala jsem, jen jsem si početla, nechápala jsem a nechala jsem to být.

Jenže pak jsem si na něj a na ten článek vzpomněla zrovna nedávno a to v mé spojitosti. Věděla jsem, že existují lidé, kteří emočně vypnou a můžou dělat a žít jakkoliv a cokoliv a že to s nimi nepohne. Věděla jsem o tom a taky o lhostejných lidech, kteří to tak mají nastavené nepřetržitě. Ano, vím a znám a nikdy jsem tyto lidi až tak nepochopila, protože jsem se s nimi nikdy neztotožňovala. Jenže pak se mi to právě stalo.

Nedokážu říct, kdy byl ten aha moment, kdy se emočně vypnete a najednou je to fakt jak popisuje pan Jay Z to vypnutí, režim přežití a emoce jsou fuč. Nevím, kdy přesně to přišlo, ale pamatuji si, že to bylo po jednom zklamání od člověka, kterého jsem měla hodně ráda a vždy jsem tu pro něj byla, avšak já pro něj byla jen pro srandu a jako taková atrakce pro pobavení kolektivu v hospodě. Myslím, že to bylo tehdy po tomto zklamání. Když jsem se s tím člověkem přestala bavit, myslela jsem, že to bude lepší a uleví se mi a i mi to parťák říkal, že se mi uleví a budu zas zářit a ono právěže ne. Jako kdyby mě fakt vypnuli a mě se na jednu stranu ulevilo, už jsem si nepřipadala tak nemožně a nejistě, ale necítila jsem se vůbec nijak. Nechtělo se mi smát, nechtělo se mi brečet, nerozčílilo mě nic, nenadchlo mě nic, netěšila jsem se nijak na nic, bylo to takové jiné, neutrální. Jako kdybych se vším byla smířená, necítila jsem ani strach, ale ani nic speciálního, takovou neutralitu. Dělala jsem co jsem si měla dělat, plnila povinnosti, žila svůj život dle sebe a i se přiznám další lidi, kteří mi vstoupili do života jsem vůbec neregistrovala. Tehdy ano vstoupilo do mého života hodně lidí a hodně z nich mi dávalo svůj zájem, přátelství i zalíbení a podbízeli se mi, bylo to krásné, avšak upřímně necítila jsem z toho nic. Jen mě to někdy vyčerpávalo, anebo jsem si pohrávala s tím jak umím komunikovat s lidmi. Věděla jsem co kdy říct a co kdy jak použít, na co se zeptat, co říct a co ne a takhle jsem s těmi lidmi komunikovala. Necítila jsem nic a nejhorší na tom bylo, že mi bylo jedno co se stane pak, bylo mi jedno jestli mi na to někdo přijde, jestli díky tomu se někdo naštve, bylo mi jedno co kdo na to řekne. Prostě jsem to dělala, ale že by mi to něco dávalo? Vůbec právě. Ani nevím proč jsem tak komunikovala, ale připadala jsem si tehdy jako zlá osoba, která si pohrává. Brala jsem ty lidi fakt kusově a mechanicky, nepamatovala jsem si jejich starosti a úplné detaily, někdy ani bližší info, jelikož mě to vnitřně nezajímalo, tak jsem si ani nepamatovala. Nejhorší na tomhle všem je také to, že v tu chvíli s tím a ani nechcete nic dělat a se sebou nic dělat.

Vím, že mě lidi provokovali, strhávali na sebe pozornost, chtěli se hádat se mnou, ale já se prostě hádat nechtěla a nechat jsem se ani nijak emočně projevit, tak jsem to prostě nedělala, komunikovala jsem monotónně a v klidu a prostě nic. Nevadilo mi, že to někoho rozčiluje, nebo že někomu vadí. Bylo mi to jedno. To co bych dřív řešila jsem házela za hlavu a spoustu věcí a informací jsem vypouštěla, nepamatovala jsem si.

I citlivé téma u kterého jsem dřív brečela, nebo mě to ranilo tak tentokrát vůbec, vyřešila jsem v klidu a komunikovala jako o večerním nákupu, či harmonogramu dne, monotónně a v neutralitě.

Vždycky jsem si řekla „nechci být někomu na povel, tak prostě nebudu, ať mi dají čas a pokoj“ no a takhle to bylo.

Na jednu stranu výhoda, jste v klidu a uklidníte se celkově, zregenerujete se. Na druhou stranu působíte dost chladně a můžete o nějaké lidi ze života přijít.

Když to tak zpětně vidím tak jsem opravdu emočně hibernovala, ale dost silně a hluboce. Tohle se mi hodně dlouho nestalo.

Ano, párkrát jsem si říkala, že zas budu tak, jak jsem byla, jenže pak nějak ta neutralita převážila a já necítila chuť to nějak měnit, takže jsem zůstala.

Pak jsem ale komunikovala s člověkem, který byl taky takový chladný, jak se lidově říká „nemastný a neslaný“ bez emocí, naučený stroj, naučený panák, který dělal vše aby se zalíbil, ale o něm to nevypovídalo nic. Ano, komunikovalo se s ním v klidu a pohodě, však po pár týdnech co jsem se s ním bavila a tak nějak ho vnímala jsem si uvědomila, že takhle tvořit přátelství nechci. Že nechci někoho využívat a že nechci se takhle chovat. Že právě ty emoce mě v hodně věcech a aspektech posilovaly a mě to chybělo, tvořilo to mě. On zůstal tak, jak je, naučené fráze, naučená přátelství, naučené strojové věty, ale já jsem ráda, že díky tomuto člověku jsem viděla, že tohle zůstane jen mé období, kdy jsem hiberovala, ale nebudu takhle na furt. Ano, občas se to stane, že zklamání otevře oči a zavře srdce, bohužel mě se to tak stalo. Je mi to blbý, ale těžko člověk popírá sám sebe, prostě to tak bylo, jednala jsem tak a cítila jsem to tak. Emočně jsem byla zabitá a nic mě nezajímalo a bylo mi vše jedno, natropila jsem nějaké chyby, které se nyní snažím napravovat a spravit toto období, kdy jsem vyloženě měla okno a byla mimo. Když si nyní vzpomenu sama na sebe a v porovnání s tím článkem tak už to chápu, jak to pan Jay Z myslel a proč se tak choval. Proto doufám a věřím, že toto mé období mi až tak nepoškodilo vztahy s lidmi a že to brzy napravím po svém, tak jak jsem to já a hezky s emocemi, protože tak je to správné, aspoň u mě.

Nikoho za to neodsuzuji, že tak někdy byl a cítil se, taky jsem se tomu dopracovala, ačkoliv jsem se tomu bránila a čím víc jsem se bránila, tak tím víc jsem do toho padala.

Zdroj obrázku: © 2020 BESSER GESUND LEBEN. bessergesundleben.de [online]. [cit. 17.9.2020]. Dostupný na WWW: https://bessergesundleben.de/emotionale-leere-was-fehlt-mir-nur/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

1 komentar v Duševní hibernace

  1. Martin Lemberka napsal:

    Hezký článek Sáro.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *