Dva lidi si to neuměli říct a proto z toho nic nebylo

Stále čekat na vyjádření, na krok, na zlepšení situace, okolností a tak nějak všeho a ono stále nic. Možná že časem se ta skvělá příležitost i oddaluje a to co člověk neurobí hned, odloží to tak se k tomu obvykle ani nedostane.

Znala jsem dva lidi, kteří k sobě chovali sympatie. Ona asi kratší dobu, jelikož ji pak po jednom nedorozumění odradilo buranské chování a hrubost dotyčného a tak to pak nechala plavat, nechala to osudu a o nic víc už se nepokoušela, obávala se toho, že to bude hrubián. A tak si našla jiné a procházela si vztahy tak, jak k ní přicházely, s někým byla, pak rozchod, pak nový a tak dále jak šel život.

On delší dobu, nedorozumění v něm spíše probudili ještě větší strach se projevit a od té doby se ji klidil z cesty. Od té doby už spolu nikdy moc nemluvili, spíše se jen viděli ale vše se odehrávalo možná tak v nich samotných, okolí nic nevidělo a nezpozorovalo. Navenek nic nebylo vidno, nikdo by to nepoznal, jen někdo kdo je oba znal a kdo možná byl trochu víc senzibilnější než okolí.

A tak to zůstalo, nebyl to dlouhý příběh. On se pak začal chovat jinak a leckdy se až trapně choval, jelikož se snažil jen na sebe upoutat pozornost, na to jak to sám v sobě nezvládá a na to jak se s tím nedokázal smířit a proto se začal choval jak hlupák a dělal ještě větší chyby. Snažil se ukázat jaký je jako borec, přitom to vypadalo hloupě a i to okolí se smálo, jelikož poznalo, že to asi fakt není přirozené a od srdce. Ona se jen utvrdila v tom, že je to hlupák a vlastně i byla ráda, že měla svůj klid a tehdy se do ničeho nepouštěla, nechala ho žít a přála mu do života jen to nejlepší a aby byl šťastný. Čím víc byla nad věcí a přála mu jen to dobré, tím mileji se k němu chovala a on o to víc se choval trapně, až nakonec musel ze společného okolí odejít a šel jinam. Možná to i osud trochu zařídil a hlavně on sám si to tak zařídil, že odešel, možná už jen nebylo co víc se z toho učit za zkušenost a lekci, možná už jen prostě to tak mělo být a dopadnout. Každý pak už od té doby žil po svém a svůj život.

Nevím o nich, jak žijí dál, avšak jediné to, že se od té doby neviděli.

A skončilo to takhle, nevyřčené, nevyslyšené a jediné na tom všem mi přijde smutné to, že kdyby si ti dva lidé to všechno vyříkali, jak to nedorozumění, tak i ty nevyřčené city a sympatie tak i věřím, že by spolu byli.

Věřím, že by byli skvělý pár, nevím zda na pořád, ale na nějakou dobu určitě, možná by jim to vyšlo, kdo ví, nechci hlásat bludy. Ale já jakožto ve své roli pozorovatele jsem měla čest poznat tyto dva lidi. A jediné co k tomu dopovím tak takhle je realita některých vztahů mezi lidmi. Nikdy si nic neřeknou, stále jeden nebo druhý na něco čeká, co nikdy nemusí přijít a nakonec se to všechno dodělá tím, že už se k tomu nikdy nedostane, anebo ta příležitost nebude už nikdy.

A proto to takhle zůstalo, nevyřčené, nevslyšené a utajené v roušce minulosti. Ano, ani jeden se k tomu nechce vracet a určitě by o tom už nechtěli asi ani slyšet, možná to berou jako nějaké své selhání, kdo ví, nevidím ani do jednoho.

Avšak díky tomuto docházím k jistému poznání a to je to, že to co si lidé neřeknou, ať už z jakéhokoliv důvodu – je jim to trapné, stydí se, bojí se, bojí se upřímnosti, bojí se otevřenosti,…. tak obvykle to skončí ještě hůř než kdyby se pokusili o to si to vyjasnit. Ale ne, oni zůstanou u toho, že si to nechají pro sebe a myslí si, že se tím nic nezmění a nezkazí. Ale změní a hodně, to co je ve Vás tak zůstane ve Vás a ovlivňuje to Vaše chování k tomu člověku a to jak spolu budete vycházet. A leckdy to ovliní natolik, že ten život se může obrátit tak, že už další příležitost nedostanete, ale dostanete nový život a nové lidi. Teď otázka je to, co víc chcete, zda zkusit příležitost o které dlouho sníte, anebo začít na novo někde jinde a s čistým štítem? Obojí je lákavé, avšak já osobně bych nerada vzpomínala na své mládí s tím, že jsem mohla něco udělat a neudělala jsem to a vyčítala si to pak, s tím by se mi hůř žilo, než kdybych něco zkusila, pokazila to, ale aspoň žila s tím pocitem, že jsem to zkusila a nepromrhala žádnou příležitost.

Tento příběh dvou lidí považuji jeden z těch smutných, který vůbec neměl šanci se nijak prosadit a vůbec zkusit, vše zůstalo pouze u myšlenek a domněnek „co by kdyby“ avšak nic reálného se nezažila, nic se reálně nezkusilo, vše to zůstalo mrtvé tak jak je to doposud a nyní kor to už je pro oba možná tak smutnou vzpomínkou, kterou vytěsnili někam do záhuby podvědomí.

Kéž bych tehdy mohla těm lidem pomoci a poradit, ale to už ztracený čas nedokážu vrátit. Už se stalo a věřím, že pro oba to bylo dobrou lekcí do života a že jim to naopak dalo to dobré.

Každopádně chci tímto poukázat na ten fakt, že někdy lidé zbytečně moc dlouho čekají na něco, co by měli říct už dřív, ta správná příležitost přijde, jen je třeba ji nepromrhat. A také lidé se leckdy bojí reakce druhého a proto si radši nevyříkají nic, spolknou to a nechají ty všechny naděje a očekávání v sobě, nic neprojeví a to si myslím, že je škoda, pak s tím žijí a žijí v myšlenkách a nadějích „co by kdyby“, ale to není život „co by kdyby“, život je o tom co se děje a co reálně člověk zažívá.

Být upnutý i kdyby jen v myšlenkách na to, co se mohlo stát, nebo na to co ten člověk dělá na internetu a potají ho takhle sledovat, ale vlastně s ním nikdy reálně nemluvit, bát se toho, to mi přijde jako velká škoda, neodsuzuji to a nemyslím si o tom nic zlého, jen že je to velká škoda a vlastní ochuzení se o něco ze života.

Co bych Vám všem poradila, nedopadněte jako tito dva lidé, nedělejte to takhle, naopak projevujte city, řešte problémy hned jak přijdou, hned si vše povězte vyříkejte, nebojte se jít i do střetu, však hádka a střet čistí atmosféru, nebojte se někoho oslovit, když to nezkusíte nikdy nevíte jaký může být výsledek, může to vyjít i nemusí, ale takový je život. Prostě buď a nebo a života se přeci nemusíme bát, život je od toho aby se žil :-).

Zdroj obrázku: GIPHY.COM. Giphy [online]. [cit. 1.3.2019]. Dostupný na WWW: https://giphy.com/gifs/taylor-swift-white-horse-Q9jZbMzNjFJEk