Dýka do srdce

Jeden z dalších příběhů, jeden z dalších matných vzpomínek, které se časem budou vzdalovat do zapomnění, či pár záblesků na které si vzpomenu.

Nemusím připomínat, že občas funguje to přísloví, že když si konečně člověk myslí, že je šťastný nebo v pohodě v klidu, tak mu život nadělí další zklamání, nebo mu dá pod nohy další překážku.

Ono se to doslovně říká takto „když si konečně myslíš, že jsi šťastný, tak se vždy něco posere“.

Kdyby ten klid a pocit bezpečí chvíli vydržel a mohl si člověk libovat v tom, že našel to, co hledal a může se z toho těšit, užívat si ten přítomný okamžik plnými doušky. Tak proč to trvá jen chvíli? Proč to trvá jen pár dnů a pak přijde šíp a trefí vás to přímo do srdce.

Proč prostě?

Není to o sebelítosti, avšak o tom, že proč se to někdy aspoň na pár měsíců, klidně i roků nemůže ustálit, tak aby si člověk mohl říct, že je v této oblasti spokojen a ani necítí potřebu to měnit?

Ne, to bych to nebyla já, že ano. U mě vždy to drží chvíli, kdy si mohu říct, že nemusím nikoho do svého života hledat, nebo že nemusím vyhledávat útěchu jinde. Vždy mě to k tomuhle postrčí. A já ne, že nespokojená, ale zklamaná zas musím otočit list a hledat dál. Nový příběh, nové jméno, nový příběh, který sotva napíšu stránku, tak už se to zbortí, udělám tečku a otočím list a takhle můžu pokračovat dál a dál.

„Vesmíre a všichni tam nahoře, co to spravujete, můžete mi vysvětlit, proč se nikdo z těch lidí, které si oblíbím, tak nemají rádi mě?“ Proč je to vždy kurňa tak jednostranné a ten koho mám ráda se jen veze na mém úsilí? Proč prostě zkouší, co vydržím a každou nestřeženou chvilku, kdy já si říkám, že jsem v bezpečí a v klidu a s důvěrou se bavím, tak proč dostanu takovým ostrým šípem ránu přímo do srdce?

Proč aspoň není ta slušnost v těch lidech? Proč rovnou takhle drsně? Sami se bojí zklamání a odmítnutí a všech těchto serepetiček a přitom oni sami to dělají ostatním?

Paradox nad paradoxy a ještě se naštvou, když jim na něco řeknete „paradoxní, že jsem ti to říkala“ za tohle přijde naštvání na vás, přitom jste měli pravdu a co myslíte, opět hození odpovědnosti na mě, že proč se hádám? Tak se normálně musím pousmát nad tím, jak se ten chladný člověk naštval a řeknu, že jen konstatuji a povídám, že se nikdy nehádám. Aby pochopil, že je to opět jen jeho nesmíření s tím, že já mám pravdu. Ale co bych chtěla, že ano? Dneska je tak strašně moderní na toho druhého házet veškerou špínu a odpovědnost a ano dokonce na něj svalit i vlastní emoce, který ten člověk ve skrytu duše cítí, ale nepřizná je. Nemůže prostě říct „mě to prostě štve, že došlo na tvoje slova“ to by bylo totiž naprosto v pohodě řečeno a já bych to vzala, ale ne prostě dneska je to samá fraška, faleš a spekulace a všichni se hlavně za svoje emoce stydí, jen pár jednotlivců viz já se nestydí, no a na takové lidi se to háže, protože prostě ti tajemní nechtějí ztratit tvář, že ano.

Nu což, asi sami určitě víte a znáte, co a jak to probíhá. Přitom když já si tak říkám, že konečně jsem získala, nebo hodně si získala pozornost toho dotyčného a mám z toho radost, protože to byl můj cíl a jsem spokojená, že se mi to vůbec podařilo, jelikož to byl dle zdání velmi náročný úkol.

A aby tenhle bolavý článek byl dokonale završen korunou, tak v té nejkrásnější chvilce, kdy si říkáte, že je všechno ok a takhle by to mohlo být i nadále, tak dostanete ránu, tak která vás probodne skrz na skrz přesně v srdíčku. Ten člověk, jako kdyby věděl, co nesnášíte a o tom vám začne říkat a ještě na to čeká nějakou reakci. Povídá vám naprosto nepatřičné věci o něčem, co vás nezajímá, avšak když už to slyšíte, tak na to nemůžete zapomenout. To si tak říkám, aspoň mohl mít tu slušnost a ušetřit mě toho, nechat si to pro sebe v tajnosti, udělal by lépe, já o tom nemusela ani vědět a byla bych šťastná. Takhle když to vím, tak na to nemůžu zapomenout, protože vždy když si vzpomenu tak to bolí. Ta nevědomost což o to, to je ještě dobrý, ale to jak mi to řekl, jak mi to sdělil, ten tón, jen tak jako kdyby šlo o obyčejnou věc. Zparalyzovalo mě to, vím, že čekal nějakou vynucenou reakci a chtěl si nade mnou hnát ego, ale já jsem byla paralyzována a raději jsem převedla konverzaci jinam a pak chvíli nemohla nic říkat. V tu chvíli jsem si tak říkala „co tu vůbec dělám, proč se se mnou baví, k čemu mu jsem, když je to takhle, když jsem tu zbytečná, když do jeho života nepatřím“. Pohřbilo to ve mně úplně všechno, tu snahu, energii, city, přátelství, lásku a vše. Nyní již chápu, proč jsme se v minulosti nemohli dřív sblížit. Vše mi dává smysl, minulost, současnost a i současné chování vůči mě, všechno krásně zapadá jak puzzle. Jen to docela dost bolí na srdíčku. Avšak co mě může těšit, že kdybych to nevěděla, tak bych byla šťastnější a mohlo to dýl vydržet. Bohužel. Těžko se mi teď dělá jakože nic, těžko se mi teď s ním komunikuje, bolí to, když ještě čeká, že se budu nadále jako první snažit tak, jako to bylo doposud. Jde to těžko.

Tohle poznání v někom probouzí větší bojovnost a soutěživost, ve mně vůbec nic, akorát bolest a nejraději bych si to celé oplakala a nechala ho být, protože tady nevidím budoucnost a i kdyby tak ne takovou jakou bych si přála.

Zdroj obrázku: © NATALIIA BUSAIEVA | DREAMSTIME.COM. fr.dreamstime.com [online]. [cit. 27.11.2020]. Dostupný na WWW: https://fr.dreamstime.com/coeur-piercing-poignard-sang-d-%C3%A9goutture-amour-image108688843