Emoční rozklad

V dnešním článku budu pojednávat o tom, jak se dá člověk emočně rozložit.

Možná to bude znít naprosto zvláštně, nechutně, či psychologicky, však zkusím se na to zaměřit tak, aby to bylo pochopitelné.

Dejme tomu, že každý člověk je nějaký – což ostatně ano je. Každý jsme nějaký a nějak reagujeme, něco máme rádi a něco zase ne. Nějaké činnosti vykonáváme a jiné zas ne.

Když je takový člověk vhozen do situace, kterou si myslí, že zvládne a věří si na ní natolik, že se na ní připravuje bedlivě. Člověk by si řekl, že to musí určitě zvládnout, bez problémů a nějakých negací, prostě ví do čeho jde a tak prostě ví, co to obnáší a tak to vše bere na vědomí i podvědomí a jde do toho.

Nu však co když ten člověk, i přes veškerou přípravu, očekávání a i přes to všechno dojde k tomu, že na to prostě nemá a zvládnout to ani nechce, či opravdu nemůže z fyzických, či psychických důvodů. Dostane tak ráznou lekci a hranici od života, do čeho se vlastně hrnul a do čeho vlastně šel.

Jeho emoční rozpoložení probíhá tak, že se pomalu začínají jeho emoce rozkládat a sám v sobě se rozkládá a to tím způsobem, že veškeré vášně a líbivé věci na životě, které člověka těšili najednou nejsou a netěší, najednou je vše jinak a to co ten normálně člověk robil, tak již nerobí. Už raději nedělá nic a to co ho netěší a měl by dělat, to už nedělá vůbec. Zaujme postoj distancu, přestane tvořit, přestane cokoliv dělat v životě a začne se tak emočně rozkládat.

Ne nadarmo se totiž říká, že práce šlechtí. Ano, práce, nebo jakákoliv činnost nás šlechtí a to tím, že nám to něco dává. Může nás to odreagovat, otravovat, nudit, těšit, probouzet pocit užitečnosti, či se těšit z toho, že ta činnost je za peníze. Ta činnost jakákoliv nás nutí k tomu, abychom byli bdělí a neustále se posouvali vpřed a případně nám to pomohlo se i životem pohnout dál sami v sobě.

Činnost je prostě činnost – aktivita, která prostě žije, aktivuje se, tvoří se a jede dál, což je dobře.

Odpočinek je sice také krásná věc, dává nám to příležitost jak nabrat síly a energii, což je rovněž super, avšak stále to musí být vyvážené, aby bylo jako dostatek odpočinku tak i dostatek aktivity, jedině tak je člověk v rovnováze a harmonii, což vlastně o tom život je, najít sám v sobě a ve svém životě harmonii a vyvážení.

Avšak když člověk upustí od všech aktivit a všech činností tak pak se začne emočně rozkládat, protože takový člověk ani neodpočívá, ani netvoří, jen s prominutím rozkládá se na místě, jak jeho psychika tak i tělo.

Jelikož fyzicky svaly se chtějí hýbat a jsou k tomu účelu stvořeny. A pohyb jim pomáhá a posiluje je.

Mysl také činností se lepší a psychika rovněž. Činností člověk trénuje mysl a i leckdy pamět. A když máte třeba bolístku na srdci tak právě ta činnost pomůže odreagovat od toho ošklivého. Anebo naopak zas Vás dokáže příjemně nabít dobrou náladou.

A když se neděje nic tak právě nastane rozklad a to je takříkajíc konečná. Člověk se stává apatickým, přežívá, přestává věřit v cokoliv, avšak hlavně sám v sebe, prožívá zklamání sám ze sebe, cítí se méněcenně a začne se veškeré nadšení, víra, důvěra, sebeláska v něm rozkládat na odpad zvaný negace a negativní myšlenky, které se začnou v jeho těle a mysli šířit jako žíravinu a postupně se tak rozleptává.

Ten člověk je bez energie, bez chuti, bez ničeho, prostě jen je a neví co a ani nechce nic. Dost podobné téma Apatie jsem již psala Apatie.

Takový ten pocit, že ještě před chvílí jste se těšili, žili pro něco a najednou nemáte pro nic, nic necítíte, nevidíte smysl, jen tak stagnujete životem a nikam nejdete, ani dopředu ani dozadu, nečinně stojíte, chřadnete na místě a rozkládáte se, leptá Vás to vnitřně a tak nějak ani nevíte co s tím dělat a zda má smysl s tím něco dělat, asi tak nějak to cítíte a i vnitřně pochybujete o tom, zda ještě něco cítíte. Připadá Vám najednou vše lhostejné, stejné, stereotypní a bez smyslu, jako kdybyste už všechno ve svém životě udělali a teď už nevíte co, něco Vás tak konsternovalo, že Vám to nasadilo takovou korunu a hranici, že prostě nejdete dál. Máte před očima a ve vlastní mysli jen ty beznadějnost a vše je bezmyslu a bez jakéhokoliv emočního projevu a citu.

Co s emočním rozkladem?

Promluva moc nepomůže, ten člověk Vám veškeré nápady smete.

Ukažte tomu člověku, co kdysi tak miloval, ukažte mu na vlastní oči ten smysl, udělejte něco, co považuje za dostatečně provokativní a probudí to v něm to spící já.

Nejde o to mluvit, ale ukázat a dát najevo, aby to ten člověk viděl, zamyslet se a procítit to, to už musí sám, postavit rovněž. Musí to ten člověk vidět, slova může přeslechnout, může je vypustit druhým uchem ven, to byste se i jen Vy zbytečně vyčerpávali, avšak ukazujte, utvořte situaci ve které to ten člověk dokonale uvidí, to co miloval a to pro co žil v tom životě. Ukažte mu užitečnost jisté činnosti, smysluplnost, vášeň pro tu aktivitu a ukažte mu i to, že i když ho to nemusí bavit, tak to má jisté benefity pro které se to vyplatí robit.

Ten člověk to potřebuje vidět. To je základ.

Pokud to ani tak neuvidí tak vygradujte situaci víc do toho, aby viděl pro co žil a v krajním případě i to, že to může ztratit. A v této fázi většina lidí se opravdu probere do života a přestanou tak vysedávat ve svém emočním rozkladu a začnou se hýbat.

A co Vy, jaký máte názor na emoční rozklad a jak byste jej řešili?

Zdroj obrázku: INFORMACE ODJINUD. http://www.jan-nammo.net/ [online]. [cit. 28.10.2016]. Dostupný na WWW: http://www.informaceodjinud.estranky.cz/clanky/transformace—vzestup/rozklad-struktur.html