Fóbie

Neboli také neuvěřitelně intenzivní strach z něčeho, či někoho.

Existuje několik druhů fobií.

Je to vlastně intenzivní úzkostná porucha, která se projevuje, když se setkáte se stresujícím faktorem, anebo když na ten stresující faktor pomyslíte.

Projevuje se to tak, že:

• se zvýšeně potíte
• buší Vám srdce
• máte sucho v ústech
• jste nervózní v neklidu
• cítíte se v ohrožení
• cítíte strach
• cítíte se beznadějně v tu chvíli
• chvějete se, třesete se
• obtížně se Vám dýchá, může Vás i bolet na hrudi
• můžete cítit pocit na omdlení, závrať
• návaly horka a chladu
• necitlivé končetiny, anebo mravenčení v končetinách

Tak asi tak zhruba pro představu.

Jistě si však dovolím tvrdit, že každý z nás asi tak nějak zhruba ví, jak taková fobie se projevuje. Lidově je to tak, že je to strach, který ten člověk má od jisté doby, anebo od malinka a bojí se toho.

Ať už vezmeme v potaz to, že se někdo bojí pavouků, hadů, lezoucího hmyzu, pohledu na krev, doktorů, nemocničního prostředí, napadení, lidí, být středem pozornosti, atd. Několik příkladů je zde.

Fobie mohou trvat celý život, anebo jistou etapu života, anebo se dají i úspěšně zcela vyléčit.

Například já se od malinka bojím tmy. Nesnesu pobyt ve tmě a nemohu spát ve tmě, děsí mě to a od malinka to tak mám, léčit to ani nechci a tak nějak jsem se s tím už naučila žít. A tak nějak předpokládám, že tato fobie mě bude doprovázet nadále životem, jelikož upřímně přiznám, že s tím nic nedělám.

Od jistého období mého života mám strach z uzavřených prostorů a z výtahů. Děsí mě to od té doby, co si jistý člověk dělal ze mě srandu ve výtahu, že tam uvízneme a on mě tam znásilní. Od té doby se toho bojím a výtahy nevyhledávám. Raději si ty schody vyjdu i několi pater, než abych šla do výtahu a byla tam možná dříve. Uzavřených prostor znamená nějaký úzký těsný prostor ve kterém bych se nemohla hnout, otočit a ještě děsivější, kdyby to byl tmavý temný prostor.

Dále také mám poměrně nepříjemný pocit v davu lidí, rozumějme dav ve kterém je hlava na hlavě a pomalu nemohu ani zvednout ruku natož abych o někoho nezavadila. Já jako člověk, který má rád akce tak je to trochu paradoxní, avšak na jisté akci se mi uprostřed davu udělalo tak nevolno, že od té doby si raději dávám pozor, že to již znovu nechci podstoupit.

Tak nějak očekávám, že tyto fobie se mnou se ponesou dál, hlavně ten strach ze tmy, uzavřené prostory a ty davy to třeba i časem bude lepší, na tom jsem i ochotná zapracovat.

Jsem také jen člověk, který má své strach a fobie v sobě, nejsem dokonalá.

Několik lidí mi říká, že já jsem odvážná, statečná a že se ničeho nebojím. Bohužel není to pravda, lichotka mi vážně lichotí, za ní děkuji, však nejsem tak odvážná jak se zdám. Také mám své stíny, které mě stíhají.

Od jisté etapy života mám také strach z pronásledování. Od dob kdy jsem poznala co to je stalking.

Tak je to takový můj trochu vedlejší strach. Abych upřesnila, není to přímo fobie, dokážu s tím žít úplně normálně a není to na mě ani poznat, avšak když jdu místy, kde se může vyskytovat některý z mých bývalých stalkerů tak se cítím nesvá a kontroluji zrakem prostředí.

Když mi bylo 15 let tak jsem měla jisté psychické problémy týkající se fobie. Již jsem nesčetněkrát zde zmiňovala, že tento rok v mém životě nebyl zrovna růžový. A upřímně opravdu nebyl, zvláště na základní škole, nejen že jsem měla panický strach chodit ze školy, jelikož jsem se panicky bála, že to tam nezvládnu, že tam zkolabuji, že nedokážu mluvit před třídou, tak jsem denně byla v takovém stresu, že jsem se již permanentně chvěla a v tomto žila.

Abych přiznala barvu tak jak to bylo trpěla jsem sociální fobií. Což bylo strach z lidí a když to bylo horší tak jsem ani nevycházela z domu, jelikož jsem se bála kontaktu s lidmi.

Dále jsem se bála otevřených prostorů, viz třeba davů, tržiští, či velké plochy venku, kde se dá potkat hodně lidí. A šíleně jsem se bála právě komunikace s lidmi, bála jsem se nesmírně toho, že se ztrapním, nebo že nezvládnu normálně komunikovat.

Dále na to navazovala panická porucha osobnosti.

Už asi chápate, proč jsem napsala článek o poruchách osobnosti. Ano, psala jsem ze zkušenosti, jelikož jsem se s tím setkala.

Nebylo to nic příjemného a jelikož mi bylo psychiatrem diagnostikováno toho tolik, tak to mě nakoplo se sebou něco dělat, jelikož jsem v 15 nechtěla odepsat svůj život naplno.

Šla jsem do sebe, našla jsem tyto stránky 

a pochopila jaký je účel strach, jak se dá strach použít ve svůj prospěch a jak s ním bojovat a že nejlepší a nejúčinnějším řešením jak se strachu zbavit je postavit se mu a opakovaně ten svůj strach podstupovat tak dlouho, dokud nevymizí.

Ano, je to drsná metoda, za to však spolehlivá metoda a pokud chce člověk žít šťastně a jeho sny o šťastném životě jsou silnější než strachy tak se může uzdravit a dostat z toho sám.

Jsem důkazem živoucím, že sama se svým úsilím a odhodláním jsem se zbavila, jak sociální fobie, tak agorafobie tak i panické poruchy osobnosti a jsem za to nesmírně šťastná a vděčná.

Hodně lidí by to v dnešní době do mě neřeklo, jelikož nyní se správám naprosto jinak než dříve, avšak je tomu tak, to je moje cesta, která mě dovedla až nyní. A nepotřebovala jsem k odstranění strachu nikoho jiného, jen sama sebe a sama za sebe jsem to zvládla.

Jelikož nikdo jiný to tak skvěle nedokáže zvládnout a podpořit Vás tak jako Vy sami sebe.

To je ten nejskvělejší pocit za který může být člověk právě pyšný.

Je to tak, krásný pocit, když se podíváte nyní na výsledek testů na tyto fobie a poruchu a máte negativní výsledek. To zahřeje u srdce a člověk je rád, že toto je již minulostí.

A co Vy a Vaše strachy, fobie? Čeho se bojíte Vy? S jakým strachem máte zkušenost Vy?

Zdroj obrázku: MATY.TEKK. Level6.blog.cz [online]. [cit. 16.11.2016]. Dostupný na WWW: http://level6.blog.cz/1605/nyktofobie