Hádám, že bys mi to neřekl

Bylo to krásné a bylo to fajn, díky za to, že nadále to tak je a pokračuje to. Ani jsem nedoufala, že by to mohlo nějakým způsobem pokračovat.

Děkuji za to. Naslouchám každému slovu, každému tvému příběhu a tvé grimase. Je to krásné to vidět, je krásné to prožívat a zdá se opravdu fajn a nádherný. Kéž bych byla taková i já pro Tebe, ale to je asi jen sen.

Tvé příběhy, ti lidé, to vše co tě obklopuje je krásné a já ti to přeji. Protože ti přeji štěstí a žil tak, abys byl spokojený, ačkoliv toho nejsem a nebudu součástí. Jak se tak dovídám o Tobě vše možné a jak vyprávíš, hezky se mi to poslouchá, ale skládám si to vše dohromady a cítím z toho všeho, že ty asi nedokážeš některým lidem říct, že prostě tě to nezajímá, nebo nedokážeš říct prostě ne. A proto před nimi děláš naschvály a raději je někde necháš čekat, stát, nebo je tam prostě jednoduše necháš samotné, jen abys nemusel říct pravdu. Jen abys nemusel někdy říct Ne. Sám potvrzuješ, že neumíš říct ne, ale to prý nikdo z tvých blízkých.

To si ale nemyslím, všichni ostatní nejsou Ty. A každý je originál. Podle mě to je výmluva pro tebe a tvůj životní styl. Prostě jednoduše neumíš říct ne. Je zajímavé, že mě si to ne už párkrát sdělil. Sice to bylo dřív, ale nečinilo ti to problém.

Dřív je dřív, ok, nebudu kázat a moralizovat, ale upřímně řekl bys mi ne nyní, když bych tě nebavila? Byl bys schopný nyní do očí mi říct to ne, které bys tak nejraději řekl tomu tvému kolegovi a té tvé partičce a tomu kolektivu v klubu dobrovolníků?

Hádám, že asi ne. Hádám, že i kdybych ti byla nepříjemná nyní v tuto dobu, kdy neumíš říct svůj názor, kdy se neumíš projevit a hraješ si na tajemného, střežíš si své soukromí, říkáš jen co chceš, žiješ bezcílně, ano v téhle době kdy se jen tak poflakuješ životem a nikam pořádně nemíříš tak si myslím, že bys mi to ne prostě neřekl a ani nikomu jinému.

Tehdy dřív si byl asi ještě při svých názorech a měl si rozum. Nyní už to nějak nefunguje. A proto se obávám, že se se mnou bavíš jen z lítosti, tak jako se bavíš i s ním z lítosti a přitom tě tak neskutečně štve. Jenže mě je ho líto, protože on to s Tebou myslí dobře, tak i já a jeho bys tak rád vystrnadil ze svého života, protože prostě jen si chce povídat, já si také chci povídat a obávám se, že to tak ke mně máš stejně. Jen čekáš na příležitost, kdy se vytratit.

Možná proto mi tak přeješ, abych stále chodila do práce a měla každé volno co dělat, někdy mi to přijde, jako kdybys mě náznakově postrkoval tam, abych byla co nejdál od Tebe.

Jsem důvěřivá a pozitivní člověk, takže tohle mi chvíli trvalo než jsem na tohle přišla a taky s díky pomoci mého parťáka se kterým jsem to probrala až do morku a otevřel mi oči, že možná nejsi takový princ, jak si vypadal.

Čím dál tím víc nad tím přemýšlím a skládám si o Tobě obrázek a názor tak mi přijde, že možná jsem fakt jen pro tebe další otravný člověk, který tě okrádá o čas, ale prostě v tuto danou dobu asi nemáš na to mi to prostě říct, že nemáš zájem, nebo že otravuji, nebo že tě jednoduše nezajímám. Nebo zajímám, ale jen tak záložně/okrajově? Kdo ví, v Tobě aby se ďábel vyznal. Víš jen ty, kde je pravda. Jen bych nerada ti překážela v životě a byla na místě toho kolegy, který chudák netuší a ještě mu to nedošlo. I když já mám co říkat, mě to taky dlouho trvalo než mi došla tato myšlenka. Někdy si tak říkám, jak jsem v lidech blbá, všimnu si všeho pozdě. Připadám si zabedněná, nevidím náznaky, nevidím, neslyším a žiju v tom, jak je všechno v pohodě. Pak se dozvím info, které si nějak odůvodním a žiju zabedněně dál, pak si o tom s někým promluvit a ten člověk mi vlastně otevře oči a já koukám jak hlupák v čem jsem to žila. Ukáže mi možnosti a úhly pohledu, jak to můžu brát a ne jen ten jeden v kterém jsem žila.

Každopádně nevím, co si mám myslet, zda tě vážně zajímám a chceš mě v životě, anebo jen otravuji. Není pro mě dobré, když hádám, že bys mi to stejně neřekl i kdybych otravovala, takže opět mám jen otazníky v hlavě. Ale upřímně jednu věc, jsi hloupý když si neumíš sjednat pořádek ve svém životě a bavíš se s lidmi se kterými nechceš, škodíš akorát sám sobě. To je to, co si o tom myslím.

Dříve jsem to tak také dělávala a vím, že člověk zadělává problémy akorát sám sobě a je to falešný. Proto i ty mi přijdeš v tomhle falešný, jen jako maska, která se směje, ale ve vnitru máš podle mě nějaké komplexy, které si nikdy nikomu neřekl. Ten pan tajemný a tichý jsi tu ty a ne ostatní a už vůbec ne já.

I kdybych v tomhle článku měla ve všem pravdu, tak hádám, že bys mi stejně nepotvrdil, že jsem to vystihla, nebo že mám pravdu. Protože prostě na to nemáš, abys to uznal. A to neponižuji, jen sděluji to, co si myslím a že se mi to nelíbí. Nejdeš s lidmi v přátelství do hloubky, udržuješ povrchní vztahy, protože si myslím, že se jednoduše bojíš toho, že by se s tebou nikdo bavit nechtěl. Potuluješ se bezcílně životem, jen proto že tě k tomu někdo přivedl a řekl ti to, kdo je už dávno za vodou a má úspěšný život. Možná ho nevědomky kopíruješ, ale nekopíruješ tu dobrou část, jen tu špatnou. Podle mě se prostě jen za sebe hodně stydíš a bojíš se, proto nejdeš ani se mnou do hloubky, neotevřeš se a jednoduše prostě nechceš se otevřít. A pochybuji, že bys mi něco z tohoto řekl a přiznal.

Zdroj obrázku: ANNIE JOHNSON. Pinterest.com [online]. [cit. 24.7.2020]. Dostupný na WWW: https://cz.pinterest.com/pin/225954106275680398/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *