Hlavně se z toho nezbláznit

Hodně křivd, hodně nespravedlnosti, samé křivé obviňovaní, falešná a lživá nálepka, vypadat jako ten špatný, vypadat jako zločinec a zloduch.

Velké hádky, ostré hádky, fyzický zásah při hádce, křivé obvinění, špatné označení, donucení do ponižující situace, udělat z Vás nesmiřitelného člověka, udělat z Vás hlupáka, udělat z Vás „sociála“, udělat z Vás člověka který údajně nepřeje, udělat z Vás vyvrhele a udělat to tak, abyste sami chtěli odejít, ale přitom aby to bylo nenápadné, že oni nic, oni Vás přeci mají rádi a nikdy by Vám to neudělali – ano možná tak pro uši společnosti a veřejnosti, avšak činy to vypadá jinak.

A tohoto všeho blivajzu je až až. Tak si to představte, někomu vadí na Vás to, že se bavíte s někým, pak že se bavíte s hodně lidmi a pak že se vůbec s někým bavíte, že Vám práce jde a umíte se se situací poprat, přijmout ji a chytnout za pačesy, to že si umíte poradit a nepotřebujete mít nikoho za zadečkem, aby na Vás dohlížel, pak taky to, že vůbec někomu přejete k svátku a narozeninám, že vůbec někoho pozdravíte, a že Vás také lidé poznávají na ulici a že vůbec jste úspěšní a známí. Jako kdyby tohle všechno bylo zločin a to že Vy se chováte správně tak je dokonce podezřelé, jelikož byste se údajně měli chovat podezřele víc, jelikož údajně nejste fér a jste zloduch převlečený za anděla.

Pak se ani nemáte kam schovat před tím vším, protože kam přijdete tam není klid a soukromí. Úsměvy, pozdravy a rádoby vstřícná gesta, přitom cítíte, že ten zájem není dvakrát upřímný.

Pomluvy to, že Vy jste ti negativní, kteří neustoupí a nechtějí se s něčím smířit, jsou jen lži, které si vykonstrovali lidé, kteří Vás stejně potají řeší a chtějí vědět, jak jen můžete být tak v klidu a v pohodě a neřešit je. Nedá jim spát to, že Vy je máte u patřičných míst a i jejich životy, protože nejsou pro Vás zajímavým a oni Vás potají řeší a řeší každé Vaše gesto, slovo a to co jste řekli i neřekli a měli údajně říct.

To, že si dáte odstup, dle někoho hned znamená to, že někomu nepřeji a nesnáším. A u mě to třeba znamená to, že mě to prostě nezajímá a tak se tím nechci zahlcovat a tak je mi to jedno. Avšak to již lidem, kteří domýšlí scénáře a různé komedie nevysvětlíte.

A je fakt, že nechci přijímat rádoby vstřícná gesta ze kterých nemám intuitivně dobrý pocit, jelikož se nechci zavazovat vděčností, necítím to tak a tak raději udržuji atmosféru klidnou a bez závazků a jsem v klidu.

Čas se blíží a brzy se rozhodne co a jak bude dál, atmosféra někdy houstne, někdy řídne, je to zvláštní a v tomhle všem ještě musí člověk fungovat.

Každý den se budím s tou myšlenkou a pocitem, že mi stejně nikdo nevěří, ať už udělám cokoliv, jsem v očích zločincem. Avšak povím jednu věc, dřív mě to drtilo za živa, nyní je mi to jedno.

Jsem v klidu, řeším si svoje a žiju si to svoje, vím co robím a cítím, že mé činy jsou správné a korespondují se mnou samotnou a jsem tak spokojená. Cítím se dobře, uklidňuje mě to, když dělám něco hezkého pro sebe, když si dopřeji a dělám to co chci, když si udělám radost.

A aspoň na chvíli nemyslím na to, že mi stejně nikdo nevěří. A já si tak říkám když takhle hledím z okna vlaku a utíkám „Stejně mi nikdy nebudeš věřit, ani když ti snesu modré z nebe.“ A tak dělám to co skutečně chci a neřeším zda mi někdo věří, nebo ne, zda vidí můj charakter, či ne. Stejně v očích všech jsem ta nepřející a bůh ví cosi za hnusy se ještě šíří, kterým se z této dálky směju.

Jsem od toho daleko a můžu se nad tím jen pousmát, jak někdo může věřit domněnce, která je vykonstruovaná a ještě nikoliv z jejich hlav, ale z hlav někoho, kdo mě rád nemá, jelikož mě bere asi jako údajného soupeře, či překážku. Ale já nesoupeřím, proto se směji tomu jak marný boj svádí, možná tak sám se sebou.

A všichni ti, kdo na mě toto kydají a jsem pro ně nedůvěryhodná tak bojují akorát sami se sebou a přihazují sobě karmu na svůj kříž zodpovědnosti, jelikož ta nedůvěra je jednoho dne bude bolet, jelikož se mi nebudou schopni otevřít, ačkoliv by chtěli.

Razím důvěru a důvěřuji lidem, životu a sobě, na tom stavím. Nedůvěra u mě nemá místo, akorát rozleptává v životě vše hezké co bylo a i v mém rozleptala, proto ji už nechávám těm, kteří ji tak bezmezně věří ať si ji nechají a zpochybňují cokoliv, klidně i své nosy za které by se mohli chytnout.

A z tohoto všeho tlaku, který se na mě možná tak valí a možná by mě někdo chtěl zahnat do kouta a ještě na mě naléhat s tím, kdy si prý už udělám čas na toho a toho, kterého jsem v životě neviděla, ale prý mě zná z tvorby, kterou tvořím.

Ráda si čas urobím, avšak až bohužel nebudeš anonymní.

A nezblázním se, protože nechci a vše je jen v hlavě. Nepotopím se kvůli tomu, že si nechci ubližovat, nechci se trápit a nechci být nešťastná. Možná by mě tak někteří rádi viděli, ale já nechci, kvůli sobě nechci. Ti lidé jsou mi jedno, kdo by mě tak možná rádi viděli, ať si hledí svého tak, jako já si hledím svého.

A jak jsem tak v klidu a v pohodě čas od času a den ode dne to začíná ty lidi točit a nejvíce ti, kteří nejvíce tvrdí o mě ty hnusy a myslí si o mě ty hnusy.

Pak mi najednou přilítne v hádce to, že ten člověk se se mnou hádá kvůli tomu, že já se hádat nechci a že jsem celou dobu v klidu a jak to dělám, že to není možné. Anebo je to možné, ale určitě kvůli tomu, že určitě jsem jinak šťastná a nikoliv tak jak tvrdím. A zas nedůvěra a tentokrát i vztek na to, že jsem vůbec v pohodě a chci být v pohodě.

Vysvětlím, povím a jsem v pohodě dál, hádat se nechci na to toho člověka mám moc ráda a tak radši odejdu se projít a vyčistit hlavu. Avšak i tohle dokáže naštvat, tak už fakt nevím co dělat správně, aby se to jemu líbilo.

Ale jsem v klidu, protože ten klid mi za to stojí a nezblázním se z toho, jen proto že někdo jinej blázní.

Neposadím se na zadnici, jen proto, že někdo jinej urgentně musí robit změny a něco robit. Já si jedu to svoje tempo a vše mám v hlavě a jak si to člověk nastaví tak to fakt tak má.

Vím jen, že v životě toho nyní mám hodně co se aktivit a činností týče a nechci se vykolejit tím, že budu řešit věci a lidi, kteří mi stejně ten život nepomůžou řešit a nepomůžou mi s ničím, jen mě rozhodí tím, jak nepodstatné věci řeší.

Ty lidi nepovažuji za blízké, jen mě chtějí provokovat a chtějí abych se rozčílila, jelikož si myslí, že to dříve na mě platilo a aby zas měli vodu na mlýn a mohli se vysmívat tomu, že někomu ublížili. Ale to není charakter lidský, to je charakter hyenský a to že je někdo lhostejný a dokáže se jen vysmívat tomu, že někomu ubližuje tak to pro mě není člověk, který by si zasloužil respekt. A tak si nenechám ublížit, nenechám se vyprovokovat, jelikož nechci, mám se ráda budu radši v pohodě a mít před těmito lidmi svůj svět, který si budu tvořit a kvést podle sebe, než abych otevřeně reagovala na okolní podněty, které stejně neovlivním a které se mě netýkají.

To že se přede mnou ti lidé budou natřásat s tím co mají z nich žádoucí osobnosti hnedka neurobí a ani lepší charaktery, spíše to ukáže ty jejich pravé charaktery a to jak potřebují aby je ostatní lidi řešili, avšak u mě bohužel se dožadují na špatném hrobu.

A já se z toho nezblázním, mám se ráda natolik abych si ubližovalo rozčilováním a řešením věcí, které neovlivním. Vím jen, že tohle pomine a bude to brzy a to mě těší. Jsem v klidu, ani tahle situace není věčná a na tohle myslím.

Když bych stále řešila kdo se mi jak snaží ublížit a kdo mi jak ublížil nikdy se neposunu tam, kde jsem nyní a nikdy bych nebyla šťastná.

Zdroj obrázku: POWERED BY LENTEA. Renux.cz [online]. [cit. 27.4.2018]. Dostupný na WWW: https://www.renux.cz:4434/seminare/stress-management-aneb-jak-byt-nad-veci.html