Hlavou proti zdi už ne

Úmorné čekání, takové to, když ti nic nevychází do plánů a na ruku ti nejde vůbec nic a nikdo. To tě rozbíjí každým dnem psychicky a pořád se snažíš, snažíš se držet, snažíš se vše zjednodušit. Neustálé nervy, co a jak bude, jestli to vyjde, jestli to bude ok, nebo nebude. Bijí se v tobě andělé i démoni v myšlenkách. Nechceš opouštět svůj reálný úsudek a svou racionalitu, avšak nechceš opustit ani nechceš být rozbitý vnitřně ještě víc, že sis maloval něco na co si ani neměl nárok pomyslet, avšak zároveň chceš věřit, že si zasloužíš to nejlepší a že už konečně bys mohl být šťastný a věříš to. Protože si říkáš „už bych mohl být šťastný, špatného bylo dost a dlouho“. A tohle se v tobě pere, nevíš co říká pravdu a kdo lže, jestli ďáblík tě jen neguje pesimisticky strachem, abys to vzal, nebo zda říká realitu. Anebo andělík ti ukazuje šťastnou cestu, která tě čeká jen stačí ji uvěřit a věřit si, anebo to není andělík jen planá naděje z hloubi halucinací. V tom rozervaném stavu nevíš, míchá se to a děsíš se chvíle, když přijde ta úzkost, která tě pohltí a těžko jde zastavit, uklidňuješ se silou vůle a silou myšlenek a když se uklidníš tak si řekneš „když jsem se uklidnil taky silou myšlenek a vůle, proč bych vírou si nemohl přitáhnout výborný výsledek?“ A znovu pochytíš tu vůli věřit a žít, což je dobře, uklidní se ti tělo, myšlenky, žaludek a srdce. To hlavně, protože to se naskákalo dost za poslední týdny.

Pak přijdou dni, které jsou nějakým způsobem důležité, ale nejsou na top místě v tvém životě a předtím by ses takových dnů bál, dnes už vůbec protože si řekneš „co za svinstvo jsem zažil za poslední dobu, tak tohle je polívčička oproti tomu“. Takže to prostě splníš, uděláš, prožiješ bez nervů a ono to jde fakt snadno, hezky a snadno ti to jde na ruku, najednou jdeš brzy na řadu, máš přednost, jsi brzy a skvěle odbaven, dostáváš co chceš a najednou ti to udělá radost. Jak dlouhou dobu nic nešlo na ruku, pamatuješ? A teď to jde? To je úžasné, tak moc, že se ti rozjasní nálada a máš po zbytek dne radost. Najednou se ta znamení začínají dít a chápeš postupně, že všechno dává smysl a jde ti to na ruku, vychází ti to šťastně. Takové ty věci, jakože jsi někde na čas, přesně, vyhneš se nějaké nepříjemnosti, docházka ti vychází tak, jak se ti hodí, termíny se ti shodují s tvým volnem, s kým se chceš sejít tak má čas a hlavně chce se sejít. Dřív o tebe nezakopli, teď se hemží žádostmi o přátelství a chtějí se všichni bavit. Najednou to jde, jako kdyby se něco prolomilo, zajímavé.

A v takovou chvíli i když ještě nevíš co s tebou v zásadních otázkách života bude, tak si říkáš, že je to krásné jak ten život jde na ruku. A jelikož po zkušenostech už si říkáš, zda tě život jenom zkouší a konejší na hrůznosti, které se dozvíš, anebo už to připravil na krásnou a šťastnou budoucnost. To ještě nevíš, ale taky se to v tobě bije, jak to ten život a Vesmír myslí, že to takhle nachystal. Je to krásné, ale aby to aspoň pokračovalo nějakou dobu, to by bylo skvělé. Třeba taková spolehlivá příjemná a šťastná budoucnost na následující měsíce a pár let. Aby tak nějak vše vycházelo a bylo to fajn. Což by člověk chtěl tak moc, když si šel nyní jen peklem a samou podpásovkou, přepážkou, úmorným snažením pro nic? Akorát platil životní energií, ale dral se hlavou proti zdi a nic nešlo, akorát zbytečná námaha pro nic, stejně to nedopadlo tak, jak podle plánu mělo. Tak asi zvolním prostě a nechám to Vesmíru, ať mi mou cestu ukáže a tentokrát se nebudu hádat a držet ničeho zaběhaného, prostě se nechám vést mým andělem, kam mě zavede, tam budu, protože věřím, že moje rozhodnutí jít hlavou proti zdi nebylo správné. Jestli je to správné a učiní mě to šťastnou tak to udělám, respektuji, že se leccos za život změnilo, změnila se situace, změnili se lidé v životě a okolnosti. Respektuji a už se nebudu držet zaběhaného a už vůbec ne své ctižádostivosti, která mě asi pohltila. Bojovat se musí v životě, ale ne tak, aby člověk padnul tím, že ho odkrouhne jeho vlastní zeď.

Třeba u toho přemýšlet, kdo je vlastně nepřítelem a kdo přítelem a co je vlastně dobré. Třeba ubližuje místo, okolnosti, třeba to má být v pořádku úplně jinak, změnit se to, kdo ví. Nechávám se vést.

Zdroj obrázku: BĚŽECKÁ ŠKOLA MILOŠE ŠKORPILA. www.archivbezeckaskola.cz [online]. [cit. 11.3.2022]. Dostupný na WWW: https://www.archivbezeckaskola.cz/clanek-2031-beh-je-bajecny-zpusob-na-vyreseni-vsech-problemu-ale.html?msrateit=msarticle&msrateitthemeid=1&msrateititemid=2031&msrateitoption=2