Lidé, které za život potkáme, seznámíme se s nimi a bavíme se s nimi je nespočet. Je jich opravdu hodně, některé lidi ani nezaregistrujeme. S některými lidmi prohodíme pár slov a pak každý jdeme svou cestou. S někým se začneme bavit hned od prvního okamžiku, nějakou dobu a pak si zas jdeme každý svou cestou. Někdo s námi kráčí dlouhou cestu životem a i tak se naše cesty rozdělí. Někteří nás hodně ovlivní, hodně dlouhou dobu s námi kráčí a pak nás nechávají být a jdou si dál životem. Pak jsou lidé, kteří odcházejí, vracejí se a tak stále dokola až nakonec se stejně cesty rozdělí. A někteří lidé vstoupí do našeho života a kráčejí s námi doposud a nikdy neodchází…
Však se dnes zaměřím na lidi, které střetneme úplně samovolně, sblížíme se s nimi sice jen na chvílí, protože v tu danou chvíli pro nás jsou důležití a přínosní, avšak víme, že život se s nimi nikdy nepropojí, jelikož ten člověk přišel jen jako host do našeho života, avšak zas jako host i odejde, protože byť by se nám ten člověk hodil do života, avšak je jen hostem.
Celý život jsem přemýšlela nad tím, zda je pravda, že existují pro nás naše drahé polovičky, avšak takové u kterých budeme cítit, že k sobě patříme.
Dlouho dobu jsem tomu moc ani nevěřila, nebo jen lehkomyslně hledávala a nijak to zvlášť neřešila, byla jsem takovým lehkomyslným a vzdušným volnomyšlenkářem, který žil sám pro sebe.
Však není to tak dávno, kdy jsem se zamyslela nad tím vším, jak jsem vlastně žila a kolik lidí v mém životě již prošlo, nepřišlo mi to moc těch lidí, ale ani málo a zjistila jsem, že ti lidé, co mým životem jen prošli, byli vlastně jen hosté a že to nebyli ti, kteří by se mnou chtěli kráčet dál životem až do konce. Byli to jen hosté se kterýma jsem se měla poznat, leccos zažít a pak znovu si jít po svých.
Možná někdy mi to přišlo až depresivní, že ještě za tu dobu jsem nenašla nikoho, kdo by tu cestu životem se mnou kráčel, avšak také na jednu stranu jsem byla ráda, však vše má své pro a proti.
Jednou s jedním člověkem, kdy jsem se setkala a šla ven tak jsem si pak před odchodem od něj uvědomila, že vlastně i já jsem též jen hostem v životě, který odchází a že se vracím jinam, sama k sobě do svého života. Že vlastně někoho střetnout a skamarádit se s tím člověkem na nějakou dobu je dle logiky zbytečné, však pro mě bývaly takováto přátelství byť krátkodobá přínosná, jelikož za krátkou dobu mi toho stačila předat a dát do života nesčetně.
Ano, odešla jsem, sama k sobě, přebírala myšlenky a o to víc toužila, abych byla už něco víc než jen hostem, který probíhá mezi životy ostatních lidí.
Dříve jsem si asi myslela, že být hostem je jednoduché, nebo to tak moc neřešila, nebo nevěděla nic o tom. Čím jsem starší tím víc to vnímám a beru osobněji. Čím jsem starší tím spíš zjišťuji, že lidé jsou si čím dál častěji jen hostem v životě, však jen málo lidí s vámi skutečně jde cestou životem, skutečně málo. A ti, kteří to jsou tak jsou opravdu hodně dlouho zkoušeni a vybíráni, jelikož lidé jsou mnohem víc uzavřenější v srdci, co jsem tak vypozorovala. Když se jich optám proč tak každý odpoví, že se spálil v životě. Avšak kdo se v životě nespálil? Naprosto každý. Hold zklamání otevírá oči a zavírá srdce a bohužel na dnešní dobu to platí tak moc až to zabolí i mě na srdci.
Být hostem v životě jiných není špatné, je to jen role, díky které poznáte lidi, avšak ne natrvalo jen se tím životem mihnete a jdete zas dál hledat své útočiště.
Pochopila jsem to, až když jsem opravdu odcházela jednoho večera jako host a věděla jsem, že jsem jen host životem, že ten člověk ve skutečnosti má útočiště u někoho jiného a shodou okolností u člověka, kterému nejvíce oponuji.
Nebyl to zlý pocit, dobrý pocit, klidný pocit, pocit rebelie, avšak taky pocit uvědomění, že vlastně hledám dál své útočiště a přesouvám se dál. Taková mezi-zastávka v životě a zas pokračování dál životem :).
Zdroj obrázku: IDNES.CZ © 1999–2016 MAFRA. blog.iDnes.cz [online]. [cit. 26.2.2016]. Dostupný na WWW: http://pavelvrba.blog.idnes.cz/c/465456/host-do-domu-hul-do-ruky.html