Já ti přeji a ty mně ne

Krásné přátelství, krásné popovídání, novinky, nu co by mi víc chybělo. Je to fajn, klape to.

Když si dva lidi rozumí, je to hezké a já kamarádovi, nebo někomu, koho mám ráda přeji. I když třeba osobně nejsem v nejlepší situaci, nebo je něco, co zrovna ideální není tak i přesto přeji to dobré.

Když se někdo má hezky, výletí, má odpočinek, relaxuje, má volno, pohodu, krásný den, dobré jídlo, cítí se skvěle, vše se mu daří tak já přeji a sdílím tu radost s ním, protože taková jsem.

I když já osobně jsem v tu chvíli unavená, vyčerpaná, přetažená, nemám ani čas pomalu sama na sebe, cítím se třeba nekomfortně, nebo mám pokaženou náladu tak i takové zprávy a novinky mi dokážou tu náladu vylepšit, protože si řeknu „aspoň, že on/ona se má hezky, to jsem ráda“ a řeknu, že mu/ji to přeji a ať si tu užívá, je to takové pro mě osvěžení, protože si říkám, že aspoň ostatním lidem ten život vychází na ruku.

A jsem upřímně ráda, není to žádná póza, abych si někoho získala nebo tak. Vůbec ne. Přeji jen to dobré, protože chci aby se mí nejbližší a přátelé měli v životě hezky, i když život není vždy jednoduchý. Ale to, že já jsem třeba KO ještě neznamená, že se mám chovat hnusně na někoho, to vůbec ne.

A tak prostě přeji to dobré, podporuji i když sama mám málo síly, nebo jsou věci, které mi vadí, podporuji a snažím se to maximálně prožívat s tím člověkem, protože sdílená radost se tak trochu přenese i na toho s kým ji sdílíte.

A tak to beru, možná tomu někdo nemůže věřit, nebo si myslí, že jsem falešná, avšak já to tak cítím.

Trošku mě však mrzí, když se situace obrátí a i na mě se konečně usměje štěstí a já konečně mám volno, klid, odpočinek, nebo se mám prostě jen skvěle a jdu to sdělit někomu s kým se kamarádím. A on/ona mi na to nic neřekne, jen naštvaně se dozvím, že to je škoda a nic víc. Tak to přejdu a bavím se dál. Nic moc, žádná odezva, jen „hmmm“. Nechávám to být. Pak mi to po nějaké době dojde a nedá mi klid na mysli, proč na to nic neřekl a proč jen „hmmm“ tak se optám jestli má se mnou nějaký problém a ať nenaznačuje a radši mi to řekne rovnou, že si to můžeme vyjasnit, co je za problém. Na to se dozvím, že si mě váží jako člověka (což v pohodě já děkuji, také si vážím tebe jako člověka), ale že ho to štve, že on se teď má na nic a já mám pohodu a klid. No na jednu stranu jsem ráda, že jsem se to dozvěděla, aspoň vím, děkuji za to. Reaguji na to tak, že to chápu a soucítím, vím jak je to těžké a podporuji ho. Nemám tu drzost říct, že já si to zasloužím, že jsem na tom delší dobu než on byla bídně a sotva jsem to fyzicky i psychicky dávala. Ne, nemám na to to takhle zdůraznit, avšak napadne mě to na mysl. Avšak neudělám to, protože chci aby se měl taky dobře a hezky, proto jen podpořím psychicky v dobré a víc to neřeším.

Mrzí mě, že to samé se mi nedostává nazpět to, co dávám, že mi nepřeje, ale že ho to štve. Je to škoda, mrzí mě to. Nemám na to co víc říct, nehádám se, ačkoliv vidím, že on by se hádal, je to vidno, ale já prostě ne to nepřistoupím. Řeknu si „buď ráda, že taky konečně máš klid a pohodu, protože víš jak ses cítila a jak si žila, teď si to užij, ať už s jeho náklonností nebo bez ní“. A tak to nechávám být a plynout. Jen to má mrzký náhled, protože jsem doufala, že i on mi přeje to hezké a to štěstí a ten klid, že mi prostě přeje, abych si odpočinula a byla v pořádku. Bohužel, asi je to pro něj v pořádku tato verze „on chlap jak hora a při těle je v pořádku mít volno a válet se, odpočívat a nic nedělat, já žena éteričtější fyzicky chodit každý den pracovat bez dne volna a ještě být hodná a příjemná a obskakovat ho“. Je to smutný pohled.

Asi prostě mám být stroj a vše zvládnout, avšak s tímhle se mi smiřovat nechce, nechci takovou roli mít. Nepřijde mi to v pořádku a proto o tom píšu. Jsem zvyklá, že lidi jsou sobečtí, každý svým způsobem je, avšak vše má svou hranici a nemělo by to někoho ponižovat.

Nu což pán si pěkně tvrdě narazil se mnou, protože pokud to zopakuje, tak slušně a přátelsky vymezím hranici, že toto mi nepřijde moc fér, že já mu taky nehnusím jeho volné dni a odpočinek, když má, ale naopak přeji. Tak uvidím, třeba se zamyslí a třeba to bude zbytečné. Kdo ví, posuďte sami. Jen jsem chtěla, abyste to věděli, viděli a mohli si o tom pomyslet sami, co to je za chování a třeba i poradit, jak k takovému člověku přistupovat pokud možno slušně a v klidu. Jelikož já ta dramata a ty hádky já to nemusím, jsem toho tak sytá, že už mi to přijde tak příšerně zbytečné všeobecně.

Zdroj obrázku: CASANOVA, Petr. Firstclass [online]. [cit. 30.10.2020]. Dostupný na WWW: https://www.firstclass.cz/2016/03/3-zpusoby-jak-nalozit-s-negativnimi-lidmi-aneb-proc-ten-kdo-te-stahuje-dolu-musi-byt-vzdycky-pod-tebou/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.