Jak dlouho trvá než člověk něco pochopí a uvědomí si?

Jak už jistě víte z článku tak já mám dlouhé vedení. 

Budu však navazovat trochu jinam než jen na dlouhé vedení. Avšak také to s tím má něco společného.

Když se tak zamyslím nad sebou a svým životem za poslední rok tak musím uznat jistou věc. Že jisté věci, kteří lidé v mém věku pochopili hned, či velmi brzy to je zhruba do měsíce do dvou měsíců, tak já pochopila po třičtvrtě roce až roce. Celý ten rok mě učil tomu, abych to pochopila, co již někteří pochopili již dávno, nevím zda to brát pozitivně, či negativně.

Však asi pozitivně, jelikož jsem optimista a přiznám si to, že jsem jen člověk, který potřeboval dostat lekcí ze života víc, aby pochopil a uvědomil si pár faktů.

Když něco v životě nemáte a ostatní to mají tak pokud jste to nikdy předtím neměli tak vám to nechybí. Nebo pokud po tom netoužíte, tak Vám to chybět v životě nemůže.

Pokud jste to měli, ale máte s tím zlou zkušenost tak to už nechcete. A pokud máte s každou další lekcí víc a víc zlých zkušeností tak už radši nechcete nic, však něco Vám v životě chybí, ale nevíte co. I když pozorujete své okolí a říkáte si, co ti lidé vlastně mají v životě, vypadají šťastně, ale já ne.

Mají vlastně to, co s čím jste Vy měli ty zlé zkušenosti a nyní si říkáte, jak můžou být šťastní, jak je to možné.

Čím víc nad tím hloubáte tím snad horší to je. Je dobré o tom přemýšlet, ale ne zas tak moc. Pak to zatěžuje mysl a propadáte do smutné nálady.

Teď když to vše vidím zpětně tak jsem měla celou tu dobu to co měli ostatní lidé, jen jsem to neviděla a měla jsem to dokonce v takové podobě po které hodně lidí touží. Avšak já to neviděla, vážila si všeho, ale neviděla jsem, že to pomyslné štěstí, které jsem myslela, že ti lidé mají tak mám vlastně i já. A že mi to trvalo tohle pochopit a přiznat si to.

Ačkoliv mi to někteří lidé hanili a díky těm lidem jsem si bohužel připadala hůř než jsem se původně cítila. Ano, někteří dokonce shazovali mou hodnotu a brali mě na lehkou váhu. Někteří do mé schválně šili ty své provokativní a zvídavé otázky, jen aby se dozvěděli co nejvíce a jakoby cítili ze mě, že mám v sobě nějaký problém o kterém nechci mluvit a schválně na ten problém v diskuzi naráželi.

Nevím, jak je to možné, avšak pochopila jsem, že jakmile mám s něčím problém o kterém nerada mluvím tak to ze mě lidé vycítí, nějakým způsobem a to nemusí být ezotericky či duchovně zaměření, ale prostě vždy se nějak dokážou strefit do tématu u kterého jsem měla problém, či jsem o tom nechtěla mluvit. Pochopila jsem právě to, že to s čím má člověk problém a strach o tom mluvit, či to zveřejňovat nějakým způsobem je právě to na co lidi nejvíce naráží a co nejvíce zajímá. Ať je to cokoliv, vztah, práce, osobní život, přátelé, rodina, sexuální orientace, postava, váha, či postoj k něčemu či k někomu.

Když jsem toto odbourala tak to vymizelo a viděla jsem to trochu jinak. Všechno.

Jako kdyby ten velký bubák v mé mysli, který mě terorizoval v komunikaci najednou se vypařil do všech směrů a já jsem tak nabyla na sebevědomí a vnitřní jistotě sama se sebou. Je to prostě i zákonem přitažlivost, ten vždy přitáhne to na co nejvíce myslíte.

A ostatně na své problémy člověk myslí celkem často. To si přiznejme.

Možná mi to dlouho trvalo, možná ne, každopádně ten rok mě to celkem slušně v hlavě terorizovalo, až mě to opět dohnalo do stavů depresivních, kdy jsem už chtěla rezignovat nad vším, co jsem v životě dělala a cokoliv jsem prožívala.

A když pak mluvíte s někým kdo Vás v tomto pochopí tak najednou zjistíte, že to, co Vám trvalo rok na pochopení tak ten člověk to ví celou dobu a už dávno, že to tak je. Celkem paradoxní a komické, ale je tomu tak. V tu chvíli pak máte sto chutí si dát srandovní letmou facku přes tvář a říkáte si, proč Vám to všechno nedošlo už dřív a proč se se vším musíte tak dlouho dělat a toulat se životem ze strany na stranu, zkusit jeden a druhý extrém a zkusit vlastně vše to hrozné, když stačilo tak málo k tomu pochopení. Ale tak co už, lepší je to pochopit pozdě, nežli ještě později.

Asi bych to shrnula tak, že jsem potřebovala v tomhle ten rok vyspět a dospět, hlavně po psychické stránce. Stále jsem měla za to, že žiju tak, jak žiji doposud, jenže ono se hodně věcí změnilo a hodně věcí se stalo, které změnily i mě a já za to děkuji. Nic bych na tom neměnila.

Ten rok jsem žila stále ve stínu své středoškolské a školské minulosti, která mě charakterizovala dříve a toho jak jsem žila a stále jsem tak nějak toužila se do těch let vrátit a být zas ta bezhlavě uvažující teenagerka, která se courala po venku a lítala s přáteli ven. Však nyní to vidím tak, že sama v sobě jsem dospěla a vrátit se do těch let nechci, ne že by byla špatná ta léta, ale tím, že žiji přítomností a pochopila jsem, že je třeba se v životě posouvat dál a že další etapa života má leccos do sebe a své kouzlo a že vlastně můžu jít vstříc svým snům. A že si vlastně můžu odbourat leckteré bloky, které jsem v adolescentních letech v sobě měla a rozšířit si nejen kariérní, finanční, ale i přátelské možnosti v životě.

Ano, hodně lidí tento princip pochopilo hned po škole, či krátce po tom, já po roce. Co dodat, nestydím se za to, dospívám v tomto ohledu později, ale hlavně že jsem dospěla.

Když jsem pochopila tento princip, tak zákonitě najednou přišlo vysvobození z toho s čím jsem měla v konverzaci největší problém a najednou i ten problém zmizel a vyřešil se, všechno najednou jakoby opadlo a já se osvobodila od toho všeho.

Ano, je skvělé se cítit mladě, chovat se na 15 let, oblékat se jako teenager a cítit tu lahodnou nevinnost na duši a brát život jako jízdu, však stále je dobré žít přítomností a vnímat život tak, jak je a uvědomit si, že tohle všechno kam se člověk posouvá neznamená nutné usazení v životě a ten stereotyp a člověk nemusí zestárnout tím, že žije jinak. Duševně se může cítit na tolik kolik se cítí.

A to jak a za jak dlouho to pochopí, myslím si, že není ostuda to pochopit později. Lidi v mém věku co znám to pochopili brzy. Což je šlechtí. Lidi jako já to chápají časem. A taky jsou lidi, kteří to teprve pochopí a můžou být klidně starší i než já a o několik generací – a i s takovými jsem se setkala. Tudíž si myslím, že je jedno kdy to člověk pochopí, ale hlavně, že pochopí, každý dospívá životem jinak rychle a nelze brát všechny jedním měřítkem. Každý to má jinak, lze člověku ukázat cestu, či ho navést na správné myšlenky, které mu to usnadní, však k pochopení již musí dojít sám. A to je to ono kouzlo pochopení a kdy to bude je vlastně jedno.

Jak jste článek pochopili? Co si o tom myslíte? Pochopíte lekce života brzy, či Vám to chvíli trvá?

Zdroj obrázku: ZUCKERBERG, Mark. Facebook.com [online]. [cit. 16.6.2017]. Dostupný na WWW: facebook.com