Každý máme zde svou roli

Všichni zde co jsme lidmi tu na Zemi tak máme své role, kterými si procházíme a které plníme.

Už od mala a v průběhu dospívání jsem se často divila tomu, proč některým lidem se tolik daří v jisté oblasti a jiným vůbec. Proč některé lidi potkává pořád to samé dokola a některé lidi to vůbec nepotká a nestane se jim to, ačkoliv hazardují dost částo se svým životem.

Proč někteří lidé jen jednou šlápnou vedle a nesou si leckdy až „nespravedlivě“ kruté následky do života a někteří, kteří riskují běžně si žádné následky neodnášejí.

Už jen z principu, proč někomu vychází tajná nevěra a jiný jen pomyslí na někoho jiného už má průšvih?

Proč někdo, kdo se učí a připravuje do školy leckdy nemá tak super úspěchy ve škole tak, jako někdo, kdo se na učení sotva koukne?

Tyto otázky jsem sama v sobě řešila několik let, hlavně po čas dospívání. Hodně mých otázek mi zodpověděl film The Secret. Možná jsem s tímto opakovaným doporučováním tak trapná, ale já si nemohu pomoci, skutečně ten film mi dal odpověď na tyto otázky.

Pochopila jsem díky tomu, že to na co myslíme se nám v životě děje. Však také jsem došla k dalšímu poznání a to toho, že každý tu zastupujeme jisté role a leckteré role jsou si podobné a tak leckdy vidíme lidi, jak si procházejí něčím podobným jako my a tak nějak na dálku s těmi lidmi souzníme a soucítíme, jelikož cítíme jistou nevysvětlitelnou blízkost s těmi lidmi a soucit, který narůstá jakmile se nám nedaří, jsme nešťastní a hledáme útěchu. Hledáme útěchu u jiných lidí a tak nějak doufám, že v tom nejsme sami.

I já jsem hledala, však vždy jsem jako malá koukala na ty pomyslně šťastné, oblíbené a populární lidi, které každý obdivoval a měl rád a každý se za nimi ohlížel a chtěl vědět, jak se mají a říkala jsem si tak, kterou roli zastávají tito lidé, s čím se za život setkají a jaká jejich bude cesta životem.

Pak jsem jejich pomyslnou životní cestu srovnávala se svou a říkala jsem si, že každý jistě jdeme úplně jinudy a že prostě nikdy nemůžu dosáhnout toho, co oni již mají.

Měla jsem za to, že nikdy v nikom nenajdu útěchu, či podporu v tom, že to co prožívám je normální a naprosto v pořádku a že prostě to jen tak přejde, že existuje víc lidí, kteří tím procházejí jako žhavým peklem bosýma nohama.

Nevěřila jsem, jenže svět se mi zdá čím dál menší v tom, jak vás víc lidí zná a znají Vás i lidé, které neznáte Vy a najednou když se díky lidem, kteří obdivují Vás dozvíte se o lidech, které jste dříve považovali za šťastné, úspěšné a za vzory tak najednou zjistíte, že si prošli něčím čím Vy též a najednou je Vám ten člověk bližší a najednou ho nevidíte jen jako vzor, ale jako člověka, kterému se můžete rovnat.

Vám vzroste zdravě sebevědomí a uvědomíte si, že nejste na nic sami a že to co prožíváte Vy a Vaší životní cestu podobnou si prošel někdo jiný a kor někdo, koho obdivujete, je to hezký lidský pocit.

Leckdy jsem se též v životě bála toho, že se dostanu do ponižující situace a hodně ponižujících situací se mi skutečně stalo to musím uznat, však po nějakém čase jsem se dozvěděla, že jsem začala chápat lidi, kteří životně šli cestou, která se mi zdála jako „smolná a plná útrp“, v tu chvíli mi tito lidé byli blíž a cítila jsem se víc jako člověk se srdcem na správném místě, byl to krásný a lidský pocit.

Dříve jsem obdivovala lidi, kteří si dělají co chtějí a tak nějak i trochu mě fascinovalo to, jak někdo dokáže lítat z průšvihu do průšvihu a nic si z toho nedělat. Ty průšvihy leckdy byly vážné, však nedokázala jsem odolat tomu obdivu k té svobodě a lehkomyslnosti s kterou to ten člověk robil, fascinovalo mě to doslova. A chtělo to zažít.

Ano, prožila jsem si pár průšvihů a rozhodně jsem se v tu chvíli svobodně necítila, to až později, když mi došlo, co se vlastně stalo a jak se to zdárně vyřešilo, až když jsem si to uvědomila, anebo když jsem vzpomínala tak jsem viděla také tu svobodu a lehkomyslnost se kterou jsem to urobila. Pocítila jsem krásný, svobodný a lidský pocit.

Když jsem viděla lidi, kteří jsou středem pozornosti a společnosti, cítila jsem z nich silné charisma, oblíbenost a krásu, neuvěřitelnou krásu. Kterou jsem si myslela, že mě vždy míjela.

Však když jsem i já pocítila, že jsem v jistých chvílích byla středem pozornosti a společnosti tak jsem cítila neuvěřitelně krásně a milovaně, jako kdybych tu lásku k sobě, kterou jsem hledala celou dobu v minulosti tak jako bych ji našla v tu chvíli.

Zjistila jsem po čas života, že od každé role, která provázela lidi v životé, kteří mě inspirovali tak jsem si z každého z nich něco prožila, to co zde uvádím je jen špetka. Můj život tvoří soubor zkušeností a zážitků, které jsou leckteré mé originální, ale i soubor inspirace od lidí u kterých jsem zpozorovala inspirativní situace, které jsem chtěla zažít.

Došla jsem k tomu, že ano tím, že lidi jedou svoji roli v životě a za každých okolností jsou sami sebou tak vždy budou sami sebou a žádná sebehorší situace je nezlomí naolik, aby svou roli zahodili. Ano, možná jim někdy něco nevyjde, možná je jednoho dne zastihne smůla a vše se provalí, avšak nevěřím tomu, že by ten člověk se až tak sebezapřel charakterově a že by najednou byl někým jiným. Ne, tomu nevěřím. A ano leckteré role asi neprožijí v životě to co jiné, ale v tom je ta krása harmonie, vyvažujeme se tu všichni navzájem, každý tu tvoříme střípek originálního čehosi bez kterého by to nešlo a vzájemně se ovlivňujeme. Učíme se navzájem a abychom se od sebe mohli učit, potřebujeme mít různé role a různě se v životě proplést, abychom se naučili vydatně tak, abychom si vše pamatovali.

Ano, role si i můžeme vybrat a leckteré situace nás v životě potkat nemusí, však potkají nás jiné, které nás více naučí než ty, které jsou nám „přány závistivým okolím“.

Jak jste článek pochopili? Také vnímáte životy lidí jako různé role? Či jak to berete Vy?

Zdroj obrázku: SIBGAT. depositphotos.com [online]. [cit. 19.12.2016]. Dostupný na WWW: http://cz.depositphotos.com/19893243/stock-photo-a-woman-surrounded-by-men.html