Kdo, nebo co mě v životě změnilo? 2. část

Navážu na článek, kde jsem poodhalila úvod o tom, co nebo kdo mě v životě nejvíce změnilo. Nyní budu pokračovat a pokusím se zaměřit na situace.

Co se týče situací, které mě změnily v životě, tak když to vezmu od počátku a budu brát takové velké změny, které se projevily na mém chování a postoji natrvalo.

Rozhodně to bylo ve 12-13 letech, kdy jsem bývala často nemocná, měla angíny, virózy a často navštěvovala nemocnice a doktory a většinou se dověděla, že mi z medicínského hlediska „nic není“ tak mi to dalo to, že jediný člověk na koho se můžu spolehnout jsem já a tehdy jsem si uvědomila, že chodit k lékaři je zbytečné pokud tam chodíte s každou ptákovinou, že hodně věcí si může člověk uzdravit sám a ne se spoléhat na něčí vyléčení. Tehdy mi to dalo jistou dávku bázlivosti tam chodit a to i tak, že kdykoliv musím nyní k doktoru tak jsem nervózní, mám strach a jdu tam vyloženě nerada, mám to tak v sobě od té doby zakořeněné a když nemusím k doktoru tak tam nejdu, leckdy i radši řeknu, že jsem v pořádku, jen aby mě neposílali po odděleních a stejně by zjistili, že mi „nic není“, takže mě to v tomhle dalo sice jistou dávku sebedůvěry v sebe a své zdraví, ale myslím si, že můj postoj taky není úplně dobrý, když bych třeba měla něco vážného s čím bych nechtěla jít tak pak by to mohlo být i pozdě. Proto tuhle změnu beru spíše k horšímu, protože před těmito zkušenostmi jsem se nebála vůbec.

Setkání s cholerickými lidmi, ať už ve školním prostředí, osobním, vztahových tak mě změnilo tak, že jsem se naučila vnímat nálady lidí, emoce, jejich chování a neverbální komunikaci, abych včas mohla se uzpůsobit danému člověku a nerozlobila ho ještě víc, to jsem se naučila do nějakých 17 let, nyní v mých 24 letech jsem se po xy zkušenostech s cholerickými dramaty, trapasy, krizemi, agresí a tím vším naučila jakékoliv hysterické, dramatické, vydírající a řvoucí scény, mluvu a komunikaci vypouštět uchem ven, ignorovat a odejít od takového člověka, aspoň po tu dobu než se uklidní do normální verze, kdy se s ním dá komunikovat. Tohle beru, že ačkoliv tohle jsem vydřela potem, energií, slzami a bolestí tak to beru jako dobrou změnu v mém životě, naučila jsem být v tomhle ohledu flegmatikem a obrnilo mě to, že jsem se zbavila toho moje strachu, že někoho naštvu a bude řvát.

V průběhu roku 2018 usmíření s tátou mě hodně pozitivně změnilo a dalo mi pocit, že jsem podporovaná a chápaná, dalo mi to pocit bezpečí a začala jsem si víc věřit ve svých názorech a pocitech. Do té doby jsem měla tendence o svých pocitech pochybovat a přehodnocovat je podle toho, co mi kdo jiný řekl a já měla tendence si to upravovat, abych to cítila jako někdo jiný, neuměla jsem si stát za svými prožitky a pocity, myslela jsem si, že je to špatně.

V roce 2015 v průběhu roku, když jsem měla maturitní ročník tak tehdy mě změnil tehdejší partner a velká láska v té době, kterého jsem si vybrala sama a on mě. Tehdy jsem po všech těch zklamání od lidí, od vztahů, od mužů a žen jsem se sblížila s ním a i když spolu dávno nejsme tak na něj vždy vzpomínám v dobrém, protože tehdy mi hodně pomohl a pozitivně mě změnil v tom, že jsem znovu dostala naději na to, že si zasloužím v životě něco dobrého. Tehdy jsem se po dlouhé době trápení, bolesti a zklamání dostala někoho s kým mi bylo fakt hezky a nebyl to vztah z donucení, lepení starých křivd a zklamání, nebylo to nic z minulosti, ale prostě nový vztah s novým nábojem a to jsem tehdy potřebovala, naučil mě vážit si sama sebe a znovu si dovolit být šťastná.

V průběhu roku 2018 až 2019 mám za to tak jsem měla a mám nadále kamarádku, která tehdy mi hodně pomohla si začít věřit, že dokážu změnu uskutečnit. Tehdy jsem měla v sobě hodně pochybností, byla jsem slabá a bála jsem se si věřit, s hrdostí to někomu říct do obličeje, ale nakonec jsem to udělala a to díky ní, protože ona mi tehdy hodně pomohla a řekla mi to, co jsem potřebovala slyšet, že je nejvyšší čas na změnu a já tehdy poslechla a nelituji toho. Ta kamarádka je nadále mou kamarádkou, mám ji moc ráda a naučila mě vidět věci i z druhé stránky, ukázala mi jak někteří lidi dokáží být sobečtí a proč se někteří lidé v rodině tak odporně chovají o co komu jde a proč tě nutí do jistých situací a proč se tak chovají, proč lidi v určitým věku začínají sobečtit, děkuji za to, měla jsem i když bolestný tak dobrý úhel pohledu na celou situaci. Změnilo mě to tak, abych se více dívala na situaci z více úhlů a taky mě to utvrdilo v tom, že můj postoj není špatný, že tak jak to cítím to prostě cítím a ať se zbytečně nepřizpůsobuji, když nemusím.

A díky nevhodným typům mužů, které jsem v průběhu života potkávala jsem se naučila, že není to vždy o tom najít toho pravého, že leckdy můžete zažít něco pěkného a nezapomenutelného i s někým s kým sice nezůstanete a ani není ten pravý, ale neznamená to, že nemusí být mezi vámi ani chvíli nic pěkného. Dřív jsem totiž pálila po tom, co nejdřív poznat a zjistit zda je ten pravý, měla jsem na to takový specifický druh poznávání, avšak pak když dosáhnete svého, tak zjistíte, že máte i tak hodně krásných zážitků s lidmi se kterými sice nejste, jste třeba s někým jiným, ale neznamená to, že ti ex a předchozí byli jen špatní, ale že byly to skvělé zkušenost, nebo vás něco naučili, nebo ve vás zanechali nějaké dobré myšlenky, nápady, úhly pohledů, poznali jste jiný charakter, temperament, máte vzpomínky.

A jako poslední tutovku pro vás mám to, že jsem se naučila a změnilo mě to? Ani nevím, spíš utvrdilo mě to v tom, že když člověk něco chce tak toho dokáže. Prostě a tak, že když člověk vás chce do něčeho donutit a má na to tu slizkou povahu, která jde přes mrtvoly, tak udělá cokoliv, poníží se, zalže, vytvoří situaci, jen aby vás k něčemu donutil a ještě shodí vinu na vás. Myslím si, že ne ze všeho se člověk vyvleče, když vás někdo chce usvědčit, donutit vás do něčeho, nebo na vás shodit vinu tak ji prostě shodí a je to, stačí na to ctižádostivost, slizký charakter a nějaká vnitřní pohnutka a máte to tu. Takže takové ty povídačky, že se ze všeho dá vykecat, nevěřím tomu, špatně se totiž očišťuje dobré jméno, jde to hodně dlouho a špatně. Neříkám, že je to nemožné, ale na dlouho, rozhodně ne hned. Když je prostě na vás něco ušito a máte do toho spadnout tak prostě spadnete, ať to zkoušíte jakkoliv obejít, nebo čestně bojovat, když vám to někdo předurčí tak to tak většinou i dopadne i když se snažíte tak nedopadnout. Lidi jsou už takoví. A tohle mě naučilo opatrnosti, vnímat lidi, nacítit jejich záměry a vnímat jejich chování a gesta, aby se mohl člověk včas zařídit.

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.