Když bys neudupal mou důvěru…

Ano, když má člověk rád a důvěru lidem, člověku tak je to velká ctnost a velká krása života. Jsem toho názoru, že je lepší důvěřovat a zklamat se, než nikdy neuvěřit a ochudit se o tu krásu té důvěry, která lidi spojuje, sbližuje a zároveň dělá život sladším a krásnějším místem na žití.

Ano, věřím lidem a důvěřuji, když mě nezklamou, nepodvedou, nezradí tak věřím, vždy hledám důvody proč věřit. Snažím se mezilidské vztahy mezi lidmi lepit a to důvěrou a láskou. Ano, stanou se nedorozumění, stanou se občas hádky, avšak pokud to není vyloženě podraz, nebo vědomé ublížení tomu druhému tak věřím nadále.

Pokud však jsou to podrazy, rychlé změny, postavení před hotovou věc nárazově a bez uvědomění, schválně zákeřné činy, podvody, úmyslné zapírání pravdy, úmyslné přehazování viny na druhé lidi tak pak i moje silná důvěra se rozpadá a i když je pevná, tak se pak začne lámat jako rampouch, který už se nemůže udržet na střeše a pak padá.

Když mě však někdo, kdo mě několikrát postavil před hotovou věc nárazově a nic mi neřekl, jen pro to, aby mě donutil do situace do které si přeje on, ale už nebere ohledy na to, zda se na to cítím já tak mě to bolí a mrzí, ta neohleduplnost a to, že ten člověk jedná sobecky za sebe, ale už se neptá zda bych do toho šla a zda bych to tak chtěla. Ono možná kdyby se mě ten člověk zeptal, nebo mi to aspoň řekl dopředu tak bych i do toho šla, ale jelikož mi to podá tak, že mě prostě dá šok tím, že v té situaci se ocitnu ani nevím jak, tak ať pak se nediví, že moje důvěra se pak rozpadá a obávám se dalšího takového činu od toho člověka a držím si pak odstup.

Nemám ráda šoky, ani situace do kterých Vás někdo vhodí a nechá Vás se s tím poprat, to prostě pro mě není laskavé jednání, ale jakási trochu manipulace, prostě chce Vás ten člověk donuti podle svojeho.

Když já na nikoho nepovím křivého slova a vždy jednám slušně a ani neřeknu jedinou výtku, tak proč já slýchávám křivá slova na mě a blízké lidi, jakým právem? Když neříkám nic, jen naslouchám, neříkám už ani svůj názor na nic a vypouštím to, protože se mi to ani řešit nechce, tak proč můj život a mí blízcí jsou křivděni za to, že jsou údajně zlí, jakým právem je kdo soudí, když nedělají nic a nikoho nenapadají a ani si nestěžují? Jakým právem je vlastně vytýkáno mě a mým blízkým, když já nevytýkám nic a nechávám žít, do ničeho se neangažuji. Jako promiňte, ale to se pak nemůže ten člověk divit, že si to křivdit to, co je mi milé nenechám, nikoho sice nepošpiním a nebudu se bránit stejnou měrou, ale budu se hájit. Jelikož mým mottem v životě je „Miluji, hájím, odpouštím.“ A je to tak, nenechám si dobrovolně špinit něco, co mám ráda, nebo koho mám ráda, protože prostě nenechám, záleží mi na tom, to je jak kdyby ten člověk špinil mě, taky si to nenechám líbit, ale nebudu se bránit stejně špinavě to fakt ne, ale budu se hájit se ctí a nadhledem. Nebudu ani říkat moc slov, jen pár stručných a slušných slov postačí a hlavně činy, že i přes to, že ty výtky a nářky slyším tak i přes to s těmi blízkými se budu vídat a bavit a o to víc je budu milovat a přátelit se s nimi, protože když cítím, že někoho mám ráda tak ráda mám a pokud se sama nezklamu v tom člověku, tak se nenechám odradit nějakou špínou, která se nese vzduchem, nebo si tu špínu někdo myslí.

Ale jako upřímně co takový člověk čeká, když mi bude špinit něco co mám ráda? Že toho nechám, že mu dám za pravdu? To těžké, o to víc si to bude hájit a bude mi na tom záležet. Kdyby mi ten člověk nepodkopl důvěru několika činy, které mi provedl tak bych možná i ten názor v potaz vzala a popovídala si o tom, zeptala bych se co toho člověka k tomu vede a i třeba bych na to myslela, zda něco na tom není pravdy. Ale takhle to nevezmu v potaz, nebudu se ještě zastávat někoho, kdo mě podrazil, křivě obvinil z čehož do teď mám noční můry a občas se to jako stín za mnou nese – viz předchozí články. Nejsem zoufalá a ani nejsem Bůh, abych na všechno zapomínala a dělala jakože nic. Důvěra se buduje a velmi rychle se dá pokazit. Tato důvěra se pokazila a ve mně zlomila po dlouhé době a několika měsících, šancí jsem dala hodně. Každý se mi divil, že po tom všem dokážu být hodná, projevit lásku a mír, že dokážu pomoci, že dokážu se usmívat a být v klidu. Hodně lidí jak v okolí tak i lidi, co mě znají od vidění. Ano, tehdy jsem ještě věřila a věřila, že sám neví co koná ten člověk.

Když jsem po tom všem co jsem odpustila, tolerovala a přecházela tu neohleduplnost a to, že mi ten člověk dělá něco, co moc dobře ví, že nemám ráda a i přes to jsem ze všeho vyšla jako ta, co to někomu údajně kazí, přitom jsem neřekla špatného slova a názor už od té doby radši ani neříkám tak pak se nemůže ten člověk divit, že se ho nezastanu, protože prostě nezastanu, zlomil mě natolik, že už necítím potřebu se zastávat, ať si poradí sám, ví to určitě nejlépe.

Já si obhájím sama sebe, mám se ráda a svůj život také mám ráda a vendlovat si do něj nenechám.

Jsem zklamaná s tím, co slýchávám a dovídávám se. Prý mám cokoliv se mi nelíbí říct, řekla jsem a vzešla jsem jako ničitel všeho, tak pardon, příště už neřeknu nic.

Sdělím toto asi hodně osobně a možná i trochu lítostivě, ale tak to cítím, kdybys nepodkopl mou důvěru a nedělal mi věci o kterých víš, že nemám ráda a bojím se jich tak pak by bylo všechno jinak, bohužel jsi mi to robil po delší dobu, tak se mi nyní nediv, že už se tě nezastanu a držím se zpátky. Už se mi nemůžeš divit, nejsi žádný anděl za kterého se prezentuješ, jen obyčejný manipulant a sobec, laskavě se chováš možná tak jen sám k sobě, to říkají tvé činy. Samozřejmě do hlavy ti nikdo nevidí, jak mi můžeš oponovat, ale tvoje činy něco také říkají.

Naučilo mě tohle všechno tomu, abych věřila především sama sobě a svému srdci a že si nemohu nechat všechno líbit, vím že můj úmysl byl vždy od srdce a citlivý jak jen to šlo a vím také, že nikdy jsem nekonala nic zlomyslného a zákeřného, svědomí mám čisté. Naučilo mě to hlavně to, že se mohu spolehnout jen sama na sebe a ani na toho, kdo si myslí, že mě má „pod palcem a že při něm vždy budu stát“ tak se pěkně plete a splete se ještě. Splete se v hodně věcech, které si zřejmě myslí a činí a já to sebeuvědomění přeji, protože konečně to uvidí tak, jak to je a pak může dojít ke zlepšení vztahů celkově. Hodně slz padlo za tu celou tu dobu za to, žes mě vystavil do těch situací o kterých sis asi myslel, že si polepšíš, ale možná tak sobě a svému egu, já jsem vnitřně brečela a po tom všem také, ale už i navenek. Nevím, asi jsi to nepocítil, protože city nejevíš žádné, neumím potlačit když se děje něco co se mi nelíbí a co je mi nepříjemné, neumím skrývat bolest a nechci se to ani učit, nejsem kamenná tvář a pevná skála.

Zdroj obrázku: NERI. tajemne.blog.cz [online]. [cit. 28.12.2018]. Dostupný na WWW: http://tajemne.blog.cz/en/1409