Když dojdou výmluvy

Dnes budu pojednávat o tématu, kdy se tak dlouho z něčeho vymlouváme a vykrucuje až do té doby, když nám veškeré výmluvy dojdou a my tak chtě nechtě stejně tomu musíme čelit tváří tvář a už nemůžeme předtím utíkat.

Představme si situaci, kdy se nám nabízí člověk, či situace, která nás sice láká, cítíme potřebu vyjít vstříc, však není to od srdce, není to z naší dobrovolné volby, není to to co bychom chtěli a tam kam se nás to vybízí tak to cítíme, že to není ta správná cesta.

Však když nejsme až tak rázný typ, či máme problém to odmítnout rovnou a tvrdě, anebo prostě na to nemáme odvahu – což nemá hodně lidí Vám to všechno sdělit tak jak to je.

A tak se lidi začnou vymlouvat, jsou to výmluvy různého typu –

  • nemám čas
  • musím tam a tam
  • hodně pracuji
  • pracuji 24 hodin denně
  • po noční jdu hned na denní nemám tedy čas
  • nemám peníze
  • ano, pojedu tam a tam, půjdu tam s tebou a na poslední chvíli – něco mi do toho vlezlo
  • víš já bych šel/šla ale nejde to

A tak dále. Prostě výmluvy různého typu. Výmluvy ať už jsou z jakéhokoliv důvodu prostě jsou a lidi, kteří je používají obvykle nemají odvahu na to to říct pěkně na přímo a třeba se i bojí, že byste je za další nepozvali.

Většinou jde o situace mezi lidmi, kdy se někdy něco domluví, nebo se s někým domluvíte a to obvykle, že to naslibujete, ale pak si to buď rozmyslíte, anebo cítíte že se Vám tam nechce, ale zas je Vám neslušné tomu člověku rovnou říct, že prostě to nepůjde, že nechcete.

Nějtěžší je asi situace, když Vám na tom člověku fakt hodně záleží a nechcete ho ztratit, či zklamat a ten člověk Vás zve tam, kde se buď nemůžete z nějakého důvodu ukázat, anebo se Vám tam jednoduše nechce a Vy máte problém se z toho vykroutit. Ten člověk, kterého máte rádi tak ten si hodně slibuje od toho a těší se na to, až tam vyrazíte, avšak Vy z toho každým dnem a každou další hodinou, která uběhne panikaříte a strachujete se toho, jak se z té situace vykroutit a vybruslit z ní, co nejtiššeji a nejrychleji, aniž byste nikoho ranili.

Upřímně co Vám budu povídat na tuto nejsložitější situaci jsem doslova expert.

Jelikož mám lidi ráda a musím uznat, že sem tam zvaná na nějakou akci jsem, však ne pokaždé tam mohu jít, anebo se mi tam také jednoduše nechce. Ale je pro mě velmi těžké odmítnout, kor lidi které mám ráda a zvláště nejlepší přátelé. Většinou když odmítnu jednou, či dvakrát tak za další už obvykle jdu ať se mi chce, či ne, jelikož už chci tomu člověku udělat radost a vyjít si někam tam, kam jsem zvaná.

Nejvíce mi láme srdce to, když je den přede mnou, dejme tomu sobota a já nevím kam mám jít na jakou akci v jaké společnosti, opravdu nevím. Jelikož bych nejraději byla na dvou místech zároveň však to prostě fyzicky nejde splnit. Avšak je to děsné dilema a já jsem v tomhle strašně váhavý člověk, který prostě do poslední chvíle neví, kde bude a s kým a nechává to poslední slovo a rozhodnutí na poslední sekundu, která už prostě musí rozhodnout.

Považuji toto chování za svou velkou slabinu, která mi osobně dost komplikuje život, vím to o sobě, avšak zatím se mi to nedaří změnit.

Koneckonců ponaučení z toho je to, že ať už jste sebevíc váhavější a výmluvnější, stejně jednoho dne si ty své výmluvy tak vyčerpáte, že jednoho dne stejně budete muset to prosté Ne. Jelikož pokud Vás přátelé stále budou někam zvát a budou to zkoušet dál Vás zvát tak prostě na to Vaše odmítnutí prostě dojde.

Za prvé si zaslouží upřímnost, zaslouží si vědět, že Vy prostě takové akce nevyhledáváte a nechcete se jich účastnit, že to není to co chcete a že chcete svůj čas trávit jinak.

Dokud to ti lidé vědět nebudou, budou zvát Vás nadále, kor když jsou to hodní lidé, kteří vytrvají a stojí o Vás.

Ano, leckdy si přeji, aby to těm lidem došlo, že prostě když tolikrát odmítám, že prostě ne, ale leckdy prostě to nezabere a já věčný útěkář je stejně donucen do té pravdy a říct to na férovku, tak jak to je a i když mi to láme srdce v tu chvíli, tak jsem ráda, že jsem to řekla, uleví se mi a spadne ze mě velká skála obav a strachu.

Ano, mám to tak jak to mám, nejsem na to hrdá, avšak za život se mi též spoustu lidí vymluvilo na leccos, což chápu i když musím uznat, že některé výmluvy byly trapné, že si říkám, kam lidé dali kreativitu, jelikož výmluva nedávala absolutně žádný smysl, avšak pochopila jsem, že prostě Ne.

Když někoho zvu někam já tak se držím pravidla toho, že zvu první já a vždy navrhnu aspoň dva či tři možné termíny, aby si ten člověk mohl vybrat.

Pokud to ten člověk nestíhá, či nemůže, odmítne to, tak to beru v pohodě.

Zvu pak po pár dnech či týdnech znovu, zvu podruhé a pokud to člověk přijme tak jsem ráda, pokud to i na podruhé odmítne tak už to nechávám být.

Pro mě za mě dvakrát někoho někam pozvat je tak akorát, aby usoudila zda ten člověk má zájem něco podniknout, či ne. Pokud však ten člověk navrhne jiný termín sám od sebe, že to vynahradí, pak potom je vše v pořádku a ráda přijmu.

Však nemám v úmyslu nikoho do ničeho nutit, takže se nevnucuji, nepřemlouvám a obvykle po pár výmluvách netrápím toho člověka nadále a pochopím to.

Jaký názor na to máte Vy? Vymlouváte se často, anebo vůbec? Nebo vždy řeknete vše na férovku bez pozlátek?

 

Zdroj obrázku: KOCOURKOVÁ, Lucie. Operaplus.cz [online]. [cit. 19.12.2016]. Dostupný na WWW: http://operaplus.cz/tanecni-premiery-v-alfredu-a-v-alte/

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *