Když dokáží blízcí lidé stát proti Vám a nečinně se dívat

K tomuto článku hned na úvod uvádím, že k tomuto článku mě přivedl rozhovor s mou blízkou osobou a dalo mi to velké zamyšlení na které jsem si dovolila napsat úvahu. Není to na nikoho konkrétního mířeného a rovnou podotýkám, že nepíšu o mých blízcích lidech, či rodině. Tudíž děkuji za pochopení a berme to jako úvahu k zamyšlení.

Bude to souviset s článkem Jak dokáže ublížit blízký člověk svou lhostejností, či nečekaným obratem.

Když tak nějak žijete a děláte to co Vás baví, děláte to jak pro sebe tak pro ostatní lidi. Každý člověk, která má emoce – což jsme my všichni tak potřebuje podporu, aspoň sám v sobě ji musí najít když už ne v okolí, aby něco dokázal a dokazoval nadále a něco robil.

Ano, je to zapotřebí, jelikož při každé činnosti, kterou robíte tak přijde jak počáteční nadšení a rozhodnutí pro to, tak i období krize, kdy máte chuť všeho nechat, vykašlat se na to a změnit všechno, co se dá. Hodit s tím vším, vyházet to ze dveří, do popelnic a nic o tom již nevědět a nedělat to, to je normální, nastane to vždy a myslím, že každý umělec to tak trochu zná, či podnikatel. Však v tomto období krize, musí člověk najít podporu sám v sobě, případně v těch nejbližších, aby mohl pokračovat dál.

Já jsem tedy vždy nejčastěji našla podporu sama v sobě a za tím si stojím, je to ta nejlepší podpora, kterou si člověk může dát a na sebe máte vždy spolehnutí.

Avšak i od těch nejbližších je to hodně silná podpora, kterou můžete dostat a může Vás to dostat tam, kam by Vás to normálně nenapadlo. Proto je podpora tak důležitá a pokud se člověk dlouhodobě nedostává tak člověk tak trochu chřadne a pokud nevěří svým činům a tomu co dělá tak snadno může zpochybňovat sám sebe a činy, které robí a může zpochybnit i svou tvorbu, což je vždy velká škoda.

Smutným faktem je i třeba to, že když už tu díru do světa uděláte, něco se Vám skutečně povede a Ti od kterých byste očekávali, že zrovna oni budou na Vás hrdí, pyšní a budou si Vás vážit tak zrovna od nich vidíte jen to, že na Vás koukají jak sovy, ale neřeknou nic a neudělají pro Vás nic, nepomůžou, nepodpoří, nic prostě prázdné, čisté, bílé z šedavým nádechem nic.

A Vám nezbývá nic než jen se zase spoléhat na sebe, avšak v nečekanou chvíli, kdy opět jedete sami na sebe a musíte se podporovat jen Vy a sdílet tu radost a úspěch jen sami se sebou, tak Vás obdivují cizí lidé, naprosto cizí lidé a Ti Vaši tvorbu skutečně oceňují a cení si Vás jako člověka a nekoukají, jak sovy, ale chtějí Vám i pomoci tu tvorbu dostat někam dál. Vidí totiž ve Vás něco víc než ti „nejbližší“ kteří se zmohli jen na to na Vás koukat.

A pak přijde naprosto neznámý člověk, kterého znáte sotva pár okamžiků a ten Vám nabídne úžasnou možnost propagace Vaší tvorby, ulehčí Vám spousty práce a je z Vás rovněž nadšen, že to udělá rád.

V tu chvíli Vám dojetí vytrysknou slzy, protože to je tak něco nádherného a lítostivého zároveň. Cizí člověk a taková pomoc, takové nadšení, takových otázek na Vaši tvorbu a takového zájmu, abyste pokračovali dál. A ti co si říkají „nejbližší“ tak jen se dívají jak sovy a neřeknou a neceknou nic, jen dívají se. Ani nevíte jakou emoci v sobě mají, jelikož nedají nic znát.

Obáváte si v tu chvíli mylně si myslet to, že možná jen uzavřeně sdílejí pýchu na Vás, anebo sdílí ten úspěch jen sami v sobě, avšak to nemůžete si být jistí, proto si raději nemyslíte nic.

Řeknete těm svým nejbližším co pro Vás kdo udělala a jak jsou lidé nadšení, však na to se Vám dostane jen jednoslovná odpověď „Hm“. Bez další kapičky zájmu, či emocí.

A když schválně už z toho hladu po nějaké reakci emoční tak řeknete, zda by bylo možné poprosit, zda by něco takového nemohl udělat ten nejbližší člověk pro Vás, tak Vás ihned odkážou na to, ať si to zařídíte sami a domluvíte sami, že s tím nechcou mít nic společného.

Upřímně je to jako když se Vám rozlije hrnec s vařící vodou do klína. Už nemůžete nic dělat a popálí Vás to na srdci takovým způsobem, že jediný způsob, jak to horké zchladit je řádně se vyplakat a pustit to ze sebe ven ty emoce.

Jelikož Vaše nadšení bylo zpraženo takovou vlnou lhostejnosti a nezájmu od toho člověka od kterého Vám to bohužel nemůže být jedno tak bohužel se musíte naučit přijmout, že tomu člověku to totiž jedno je a zjevně nikdy nebude a nechce s Vámi takové věci sdílet.

Přitom Vy jste chtěli jen to, aby na Vás ten člověk byl pyšný a považoval Vás za někoho na koho jen tak v životě nezapomene a kdo mu do života něco přinesl, něco pozitivního a moudrého.

V tu chvíli se nedá nic jiného dělat, takové věci vztahy ovlivní, leckdy i negativním způsobem a já jsem přišla na to, že leckdy je třeba se vzdálit a dělat to co Vás baví a být hrdí aspoň Vy sami na sebe a být s těmi, kteří Vás podporují, jsou na Vás hrdí a pomáhají Vám, byť jsou to cizí lidé.

Prostě jít dál s těmi, kteří s Vámi kráčet chtějí a nechat za sebou Ti, kteří již kráčet nechtějí a nezájmem, či tím že něco neudělají to dají najevo. Ono se skutečně počítá to, co člověk udělá špatně, ale i to co nikdy neudělá to prostě leckdy život hodně ovlivní.

Možná jednoho dne ti lidé uvidí, že tohle je má cesta a byla správná a mohli na ní být se mnou, však nechtěli tak je vystřídali jiní, možná jim to jednoho dne bude líto, možná taky ne. Bůh ví…

Jaký na to máte názor Vy? Také se Vám stalo, že Vás zbožňovali naprosto cizí lidé, přitom Ti nejbližší jen tak lhostejně přikyvovali, avšak jen koukali jen tak, aby se neřeklo?

Zdroj obrázků: CITÁTY O LHOSTEJNOSTI. Sklenice s citáty [online]. [cit. 16.12.2016]. Dostupný na WWW: http://www.sklenicescitaty.cz/profil/lhostejnost/

SÚKENÍK, Jakub. Jakub Súkeník Fotogalerie [online]. [cit. 16.12.2016]. Dostupný na WWW: http://www.kubak.estranky.cz/fotoalbum/architektura/lhostejnost.html