Když drahá polovička ve vztahu chybí

Hodně mužů se snaží poslední dobou přemluvit svým pádným argumentem a to tím, že když mají vytíženou práci, která je zaneprazdňuje natolik, že nejsou s partnerkou často, či s rodinou tak tím pádem mají více financí a více možností, jak finančně zabezpečit.

Já se však ptám „Na co?“ Ano, finance jsou super, bez nich žít nemůžete, však za jakou cenu ty peníze, za jakou cenu tohle všechno, za jakou cenu vůbec lézt do toho vztahu, když ten člověk bude chybět?“

Asi na toto mám trochu radikálnější názor, avšak stojím si za ním. Je sice fakt super všechny ty možnosti a finance, které ten muž slibuje, to je sice krásné, ale na co s ním být, když vlastně s Vámi fyzicky tady nebude. Budete tak věčně sám/sama a věčně si vše řešit sám/sama po svém a vyjde Vás to ve své podstatě úplně na stejno, jako když budete dobrovolně svobodní.

Beru ještě to, když by to ten člověk myslel, jako pouze dočasné řešení, které pomine v otázce měsíců, dobře v pořádku, není to s tou vyhlídkou na trvalo, prosím. Avšak s tou vyhlídkou, na trvalo to ne, to je šíleně depresivní vyhlídka. A jsem až toho názoru, že ten muž si Vás tím vztahem jen pojišťuje tak, abyste když tu nebude nebyla s nikým jiným v posteli a on si přijel, k Vám odskočil za trochou sexu a pak zas jel do háje. Ano, beru tohle dost osobně a je mi to silně nepříjemná tato představa.

Když pominu tyhle šíleně osobní důvody, které jsou mi nepříjemné tak i když z toho vznikne láska a nejde tedy o sex a finance tak i když toho člověka milujete tak prostě jste na všechno přes týden, či po čas kdy jste od sebe fyzicky tak jste vlastně na vše sami. Žijete sami se sebou, telefon totiž osobní kontakt nevynahradí, ani sms, ani písmenka kdekoliv jinde. Chodíte do práce, školy, prožíváte aktivity a koníčky sami se sebou. Je sice krásné to tomu člověku psát, říkat, ale není to osobně a ten člověk to tolik neprožije, jako kdyby tu byl s Vámi a žil s Vámi.

To mě na té celé podstatě chybí nejvíce. Když už láska tak vlastně taková abstinující láska, věčně pryč, taková až jakoby láska na dálku.

Jsem toho názoru, že záleží na obou těch lidech zda jim to vyhovuje, neodsuzuji to, každý ať si to zařídí, jak chce a rozhodně nejsem proti, to fakt ne. Mě osobně by toto nevyhovovalo, strašně by mi chyběl ten člověk, pak bych se cítila též využívaná kvůli tomu sexu a jako finančně zaplacená prostitutka za věrnost tomu muži. Je mi to takové lehce nepříjemné, když na to pomyslím. Strašně bych se cítila osamocená, jelikož vím, jaké to je, když právě žijete ten svůj život a ten druhý to nemůže prožívat s Vámi, jelikož je věčně pryč, jelikož prostě některé věci za peníze prostě nekoupíš a to například přítomnost té milované osoby a to že něco spolu prožíváte.

Jen ta představa je taková depresivní a vhání mi to smutek do očí, vím, že ti muži za to nemůžou a chápu jejich důvody jejich práce, mám pár přátel také takto pracující, chápu ty důvody a mají mou plnou podporu a nemám nic vůči takové práci, však z pozice potencionální partnerky je to pro mě vyhlídka smutného vztahu ve kterém bych byla osamocená a jen společně strávený víkend by mi to asi nezachránil. Možná jsem jako žena náročná, avšak vždy mě ten člověk dostane na to, že se mnou bude vše prožívat a co nejčastěji se budeme vídat, vždy, fyzický kontakt je klíčový pro mě a to spolu věci a běžné denní věci řešit a prožívat, na to nedám dopustit.

Když to vezmu z druhé pozice toho muže, který prostě kvůli práci nemůže tolik věnovat času té drahé polovičce.

Tak trochu jsem si to prožila taky tuto pozici a je to takové, jak to říct, snažíte se hledat pozitiva na tom všem, ale moc to nejde ten druhý Vám též chybí. Děláte si starosti co dělá v tuto dobu, kde je a jak se asi má a i když píšete a ptáte se, nikdy přesně nemůžete vědět, co se doma děje a co fakt dělá, nemáte nad ničím kontrolu, prostě musíte věřit, že je to vše v pořádku.

Štve Vás, že jste věčně pryč a že on/ona má vlastně víc volna než Vy, ale Vy musíte prostě být v té práci a když je čas volný tak Vám přijde, jako kdyby to celé hrozně rychle uteklo a Vy zas musíte pryč a odjet.

Každou minutu a hodinu s milovanou osobou si ceníte a vážíte, však obáváte se toho, že ten druhý Vám to přestane tolerovat, nebo, že tu samotu nevydrží a ukončí to s Vámi.

Můžete se obávat i toho, že ta práce a ty peníze prostě nebudou ke spokojenosti stačit a že to nejdůležitější, co ten člověk chce neumíte té milované osobě dát. Tak trochu můžete i závidět, že má tolik volného času a nemusí se hnát tak, jako Vy se ženete za každým penízem.

Co jediného se dá udělat, na toho člověka stále myslet a kor když se v práci nedaří tak o to více myslíte a tím více se ten druhý pro Vás stává myšlenkovou útěchou a štěstím na které se těšíte, které je Vaší motivací, nadějí a láskou v jednom. Máte ho/ji jako svou květinu, pro kterou si jedete neskutečnou dálku, jen abyste mohli přivonět a být s ním/ní. Víte, že máte své nevýhody a že prostě nemůžete dát více času, což drtí srdce asi nejvíce z toho, avšak snažíte se to vše vynahradit jinými způsoby ve vztahu, jelikož cítíte potřebu neustále to tomu člověku vynahrazovat to, že nejste k dispozici během určité doby, hodin, či dní.

Máte pocit, že během toho, kdy Vy jste pryč Vám jakoby něco podstatného ubíhá v životě, ve vztahu, či v jakékoliv jiné oblasti, jako kdyby to Vámi je proběhlo a Vy jste to nestihli zaregistrovat.

A co Vy? Jak se stavíte k tomuto tématu? Jaký máte názor na to, když ten druhý ve vztahu chybí?

Zdroj obrázku: MISCHA. Lowedt [online]. [cit. 22.3.2017]. Dostupný na WWW: http://lowedt.blog.cz/1112/chybis-mi