Když jsem byla mladší vždy jsem tak trochu zápasila s autoritami a vždy jsem si říkala, kdy nastane ten okamžik, když ta autorita již odejde z mého života, mučilo mě to a nedokázala jsem přijmout jejich účel v mém životě. I když jsem moc dobře věděla, že měli pravdu, což jsem pak uznala později, pokorně a jsem za to ráda, že jsem to uznala a došla tak k sebepoznání.
Však jednoho dne každý učitel jednou odejde… a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi ten člověk bude chybět a jak moc pro mě ten člověk udělal a čeho všeho mě naučil a dal mi mnoho poznání do života.
A v tu chvíli si kladete otázku, proč musel odejít, proč se vytratil kontakt, proč to není tak jako dřív, proč, proč, proč???
Pak začnou vlny viny – proč jsem toho člověka nedokázal/a dříve a lépe ocenit, než odešel/odešla, proč jsem takový hlupák/hloupá.
A pak vlna myšlenek smíření a přijetí, když vlastně přijmeme situaci takovou jaká je a dospěle si uvědomíme, že již nebylo co nás naučit v jeho roli a tudíž můžeme svobodně vkročit, již silnější, odolnější a ponaučenější. V tu chvíli končí ta lekce s tím naším učitelem a my již jsme vyzrálejší, jistější sami se sebou, samostatnější, rozumnější, moudřejší, víc si věříme. A i když nám chybí ten člověk a to jeho učení v našem životě, tak vždy si jeho lekce vybavíme.
Skončila ta zápasející lekce, kterou nás ten člověk učil a teď může svobodně odejít.
Může to znít melancholicky, ale je tomu tak.
Upřímně nejprve jsem se necítila po odchodu duchovního učitele vůbec dospěle, naopak, více jsem chybovala, více jsem se bála, více jsem se chovala jak mladá šestnáctiletá holka. Avšak, jak čas plynul, uvědomila jsem si, že se chovám trapně a že je na čase se chovat tak, abych se za sebe nemusela stydět a že vlastně život sám o sobě plyne. A že žádná chvíle není sama o sobě špatná, záleží na našem úhlu pohledu na věc a situaci. Život plyne dál a my stárneme a dospíváme, jak ve zkušenostech tak i věkem.
Procházíme tak do další fáze našeho života a my musíme vkročit a dál se učit, abychom byli moudřejší a dosáhli tak většího poznání a víc zkušeností, nebo také zážitků. Protože každá duše si troufám troufale tvrdit chce žít a chce zažít různé věci, situace a chce být naplňována požitky a pocity ze života a proto toho tolik v životě vyzkoušíme a proto se i hledáme leckdy celý život.
Ale nikdy nezapomenu ten pohled do očí, když vám ten člověk řekne: Tvůj čas se již blíží, uč se…
Právě tato vyslechnutá věta mě inspirovala k tomuto článku a za tuto větu nesmírně děkuji, posunula mě dál.
Zdroj obrázku: (C) GARDENBOY. Fotky.sme.sk [online]. [cit. 8.7.2015]. Dostupný na WWW: http://fotky.sme.sk/fotografia/24128/odchod