Když jablko padlo daleko od stromu

Tento článek bude o zvýraznění kontrastů, které jsem se za život snažila dohnat, avšak asi nikdy nedoženu.

Říká se, že jablka nepadají daleko od stromu a že jaký byl rodič takové je i dítě. Nu, jak kdy.

Nebo třeba ve výběru školy, povolání, zájmů, nebo stejného výběru partnera do života. Nemyslím si, že to vždy tak platí.

Ano, jsou lidé, kteří ať vědomě, či nevědomě skutečně jednají jako jejich rodiče, mají schopnosti, zájmy, preference a přirozené nadání jako jejich rodiče.

Takovým lidem to přeji a z dálky je obdivuji, tací lidé totiž vždy budou miláčkem rodiny a budou milováni za to, že jsou tací jací jsou a já jim to přeji, je to nádherný pocit.

Však také jsou tu ti, kteří jako jablko padli daleko od stromu a vůbec se nepodobají rodičům.

Vůbec nemají společné zájmy, schopnosti, žádné společné nadání, aktivity, volby a úplně jinak se rozhodují a na takové lidi se dnes zaměřím, jelikož za takového člověka se považuji i já.

Je tedy pravdou, že nenávidím veškeré srovnávání, poměřování a srovnávání s někým, ať už s cizími lidmi, sourozenci, kamarády, nebo se svými rodiči. Nenávidím to z toho důvodu, jelikož je to srážeč sebevědomí na n-tou. A leckdy dost ponižující způsob, jak někoho totálně srazit do země a sebrat mu leckdy všechny naděje, které má.

Když se Vám prostě nepoštěstí být, jako ti rodiče a být tak zdatní a šikovní tak se prostě budete muset asi smířit s tím, že se jim nikdy nezavděčíte a tudíž půjdete svou cestou.

Ale tak stává se to, člověk časem dojde k tomu – až tedy po několika letech snažení a zápolení sám v sobě :), k tomu že je i možná lepší, že jablko padlo daleko od stromu, jste sami sebou a můžete mít něco jiného v životě, než měli Vaši rodiče. A proč by ne.

Je to fajn pocit, jdete jinudy, novou cestou, která je jen Vaše a robíte si co chcete, není tam kladen takový důraz, abyste byli horší, či lepší než Vaši rodiče, prostě je to vše jen o Vás.

A to je pěkný pocit.

I mě trvalo než jsem pochopila, že se nemusím zavděčovat svým rodičům, že nemusím se nutit do činnosti, kterou dělat nechci – avšak nikoliv proto, že by mě oni do toho nutili to ne, ale já sama sebe do toho nutila, abych dokázala sama sobě a i jim, že to dokážu a že jsem šikovná a možná si je tak víc získala na svou stranu.

Přestala jsem se do toho nutit, odložila jsem tak spoustu nervů a trápení s tím a rozhodla se tak, aby se ten život líbil mě a nelituji.

Abych pravdu řekla jsem víc sama sebou než kdykoliv předtím, nestydím se za to říct, že třeba mě to skutečně nebaví, nebo že na to skutečně nejsem, ale že prostě žiju jinak. No a co si tak povím, vyhovuje to tak mě? Vyhovuje a jsem spokojená.

Přiznám barvu, šlo o to, že jsem po získání řidičáku moc nejezdila. V době robení autoškoly mě to sice bavilo, ale tak nějak rychle mě to i opustilo a nepřilnula jsem k tomu. Necítím k tomu takový pozitivní vztah tak, jako k tomu mají oba mí rodiče. Přiznám to, oba jsou skvělí řidiči a to je věc, kterou velice obdivuji.

Já taková nejsem, necítím k tomu stroji nic, mám z toho i respekt, někdy se i bojím co to dokáže urobit, po pár nepříjemných karambolech. Vrážet do toho finance nechci, jelikož to není pro mě věc po které bych toužila, nechci to a nepotřebuji to k životu. Nemám strach z řízení o to nejde, ten už jsem tehdy překonala. Avšak není nějak nic co by mě motivovala nebo ve mně probudilo zájem o to. Nějak prostě nechci.

Jsem spokojená jinak. Ano, je pravdou že ze začátku se mě každý ptal na to, jestli řídím a jak řídím a jestli už si budu kupovat vlastní auto atd. Upřímně odpovím to asi takhle, vždycky jsem odpovědí tak nějak odbývala. Tehdy jsem možná ještě kvůli tehdejší práci o tom i uvažovala, že asi by bylo nutností si ho pořídit. Však nyní popravdě povím to, že to neplánuji a ani nic pořizovat nechci, je to mé rozhodnutí. Přiznám to, že tehdy si pořizovat řidičský průkaz byla chyba, protože na to fakt nejsem. Avšak už se tak stalo, nikdy nevím kdy se mi to může hodit, však netoužím po tom to tak využívat.

Jsem tak víc v klidu a jsem takhle spokojenější. Ono i časem mými činy to fakt vyšlo najevo, že na to nejsem a vymlouvat se věčně už nechci, proto sděluji tak, jak to je.

Ano, padla jsem daleko od stromu, jelikož k tomu necítím nic a nemám v tom žádnou zálibu, ale jsem to tak prostě já. Neumím si přestavit, že bych byla opakem, takhle jak jsem, jsem ráda a mám se ráda.

A již konečně jsem se do toho přestala nutit, abych začala znovu řídit. A nechybí mi to.

Je mi jedno, jak to vypadá, možná si někdo může klepat na čelo, jak je to možné, nebo proč zrovna já k tomu nemám žádný vztah, ale opravdu nemám. Zkusila jsem se několikrát od mých 19 let do toho nějak přimět, nebo najít k tomu vztah, avšak ne, vždy to bylo špatně.

A nyní si žít podle svého, bez nějakého zavděčování se a nějakého snažení o to zalíbit se, hned se mi žije lépe. Jsem svobodnější a můžu se v klidu komukoliv podívat do očí a vím, že se nemám zač stydět, cítím se dobře. Nechci být už ta poslušná, která se stále snaží o to něco napravovat, nebo hrát podle něčího scénáře nebo požadavků. Jsem prostě jsem a to jaká budu je jen na mě. A já jsem si vybrala.

 

 

Zdroj obrázků: DOMES, Martin. Martin Domes [online]. [cit. 23.2.2018]. Dostupný na WWW: http://www.martindomes.cz/jak-na-obsah-webu-ktery-prodava/

U druhého si přesný zdroj nepamatuji – internet.

 

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.