Když je mi to jedno, tak je mi to prostě jedno

Proč něco víc dokazovat? Proč něco víc dávat najevo, když je mi to jedno a nemám k tomu žádný citový vztah a žádnou touhu to řešit?

Na co?

Není potřeba, když je mi to jedno tak si nepotřebuji na nic víc hrát a nemusím dělat „pštrosa který schová hlavu do písku“. Nemusím, nehraju a nerobím žádná dramata, prostě je mi to jedno a žiju tak, že se mi to již nemotá do života.

Občas mě komicky překvapuje ten fakt, jak si někteří lidé dokážou myslet to, že je schválně ignoruji, nebo schválně „schovávám hlavu do písku jako pštros“ a tím jim záměrně nějak něco chci dát najevo, nebo jim snad ublížit. O můj bože, nemám důvod to robit.

Avšak opravdu, někteří lidé si to vážně dokážou toto myslet a že vlastně tím jim i vysílám signál, že nějaký kontakt a komunikace ještě pokračuje, jen teď takovou nereakci robím schválně a ještě je snad k něčemu vybízím. Já si však myslím „Bože můj, jak si to jen může myslet?“

Jak je vůbec možné si z toho, že vůbec se s někým nebavím nebo přestanu bavit, myslet že tím vysílám ještě nějaký signál k tomu, aby ten člověk posílil svou snahu, nebo si snad myslel, že se mu tím mstím, nebo že snad ještě více vybízím k nějakému kontaktu?

Netuším, do hlavy těm lidem nevidím, avšak čím dál častěji se mi toto stává.

Upřímně, nemám toliko času přes den na to, abych tady vymýšlela strategie, jak někoho náznaky vybídnout k nějakému kontaktu a někoho schválně ignorovala, na to je moje myšlení příliš jednoduché a primitivní. Jelikož jsem typ člověka, že to co chce udělat tak udělá, neptá se. A když s někým se chci bavit tak se bavím, když ne tak se nebavím. Není nic mezi a když prostě se s někým nebavím tak prostě není o čem, nebo nemám důvod, ale rozhodně nemám důvod se takto někomu mstít, nebo někoho ještě víc provokovat.

Jsem typ člověk co na srdci to na jazyku a když mám s někým problém tak si jej vyříkám, pořeším a prodiskutuji, nejlépe osobně, anebo písemně, když to nedovolují okolnosti. Řeším to s tím dotyčným, nemám potřebu hrát nějaké manipulativní hry na toho kdo se má první usmířit, kdo první doleze, nebo hry na uraženého. Tyhle hry mě dokonale odnaučila odmala jedna jistá osoba, kterou zde nebudu jmenovat a jsou tyto hry na mě příliš složité a nemám o ně zájem je v komunikaci s lidmi hrát.

Tudíž z toho plyne to, že když s někým nebavím tak asi proto, že nemám důvod a je to tak, že k tomu člověk necítím nějakou potřebu nebo touhu se vyjadřovat, či něco říkat. Promiňte, ale je tomu tak.

Když mě ten člověk začne urážet, nebo kritizovat mě, mou tvorbu, nebo snad můj život, nebo se obhajovat, co a jak pro mě urobil dobrého a čeho bych si vlastně měla vážit, nu když mi tohle napíše a já jsem ve fázi, že nemám potřebu si s tím člověkem nic vyříkávat nebo řešit tak to prostě nechám být, neřeším to. Nerozčílím se, přejdu to a žiju dál. Promiňte mi jestli je to kruté, ale já si tak zachovám svůj klid, život a můžu být v pohodě.

Dříve jsem byla hloupější v tom, že jsem se nad každou takovou výtkou a kritikou pozastavovala a řešila. Ať už přilítla od známého, či neznámého člověka tak jsem to řešila, rozčilovala se, vytočila se a ubrala sama sobě energii, čas a nervy už jen tím, že jsem to řešila. Stejně toho člověka jsem nepřesvědčila a i když jsem vyhrála hádku tak mi to ty nervy už nevrátilo a ani dobrou náladu, kterou jsem předtím měla.

Došla jsem tedy k tomu, že se již nebudu pozastavovat nad vším, co mi kde přilítne, ale budu řešit jen to s těmi lidmi se kterými si mám co říct a na kterých mi záleží a nemám důvod se s nimi nebavit.

Takže z toho plyne i to, že pokud mi na tom člověku záleží, či cítím potřebu to řešit, cítím nějakou šanci vyhrát buď hádku, anebo si prosadit svou tak do toho jdu a aktivně to řeším, však pokud vycítím že to je jen ztráta času a ten člověk si stejně jede tu svou, nebo chce jen ubližovat, provokovat, mě vytočit, nebo chce si jen vynutit pozornost tak to nechávám být a nereaguji, ztráta času a nervů pro mě a já se mám ráda na to, abych si takhle pokazila náladu kvůli něčemu, co mi za to nestojí.

Nic víc za tím není, nehraju žádné hry, nikoho nevybízím, ale když prostě nereaguji tak je mi to skutečně jedno a nic víc za tím není.

Není důvod se vyjadřovat, není důvodem se rozčilovat, tudíž nic víc a ani potřeba komunikace.

Je pravdou, že člověk si nemůže se všemi lidmi za život, které potká, rozumět, nelze to. Lidé jsou různí a potkáte za život mraky lidí a nelze si s každým vyhovět, rozumět a být za dobře. Proto hodně lidí z vašeho života pouze profrčí a jde to dál a tak to prostě je.

A tak to beru, nic si nemyslím a neztrácím čas tam, kde je to zbytečné a tam kde se nedomluvím.

Nevím, kde ti lidé berou tu domýšlivost si něco ještě myslet a myslet si o mě, že to snad robím schválně. Netuším, avšak je to jejich věc, neřeším jejich myšlenky, stačí mi bohatě na řešení ty svoje.

Nestydím se za to, jak jednám, je tomu prostě tak a ono možná někdy tohle sesazení lidí do té reality pomůže, protože si někteří asi až moc o sobě myslí, že jsou tak neodolatelní, či neopustitelní, že se jim to stát nemůže, ale ono pak narazí v životě a je jedno zda zrovna na mě, nebo u někoho jiného, lekce se dostaví tak či onak.

Co si o tématu myslíte Vy? Jaký na to máte názor?

 

Zdroj obrázku: MINI267. mini267.blog.cz [online]. [cit. 29.6.2018]. Dostupný na WWW: http://mini267.blog.cz/en/1209/je-mi-to-jedno

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *