Když jste pro někoho nejlepší na světě… jen dočasně

Taky jistě poznáte takové lidi, které Vás velice rádi poznají a seznámí se s Vámi, začnou Vám lichotit, psávat Vám jak jste krásní, nejlepší, šikovní, moudří, autoritativní, přátelští, hodní a zkrátka Ti nej.

Ano, tak to začíná do té doby, dokud tomu člověku hrajete do noty, dle jeho/jejího scénáře.

Ten obdiv není až tak upřímný, jelikož je zezačátku přehnaně kladný a to co je ze začátku přehnaně kladné bez toho aniž by Vás ten člověk znal tak to vždy zavání falší a vypočítavostí.

Tak se mi to vždy v životě potvrdilo a následovně potvrzuje.

Někteří lidé Vám lichotí do té doby, dokud jste jim dobří v jejich prospěch. Těm lidem nejde o Vás, však jen o sebe, protože Vás potřebují kvůli sobě, nebo Vás chtějí využít ve svůj prospěch. Avšak jakmile budete mít svůj názor, který se neslučuje s jejich scénářem tak se Vás zbaví a to klidně ošklivým způsobem, nebudou si brát servítky a ani slušnost.

Je to smutné, ale je tomu tak. Skutečně lidé si Vás mohou vyhlédnout jen jako oběť svých scénářů, jen jako nástroj ke svým sobeckým záměrům.

To se stane tehdy, když nemáte svůj cíl a nejdete si za svým snem, tak si Vás takhle někdo může najmout, abyste Vy plnili ty jeho cíle a sny.

Anebo, když svůj cíl máte společný, však ono stačí, když nepůjdete dle šlépějí a scénáře toho druhého. I tak se to může stát, tací lidé nemají slušnost, ani morálku v sobě, dokážou se Vás zbavit a pošpinit Vás ze dne na den. A co potom?

Potom nic, budete sami sebou tak jako doposud, jen Vás to poučí, abyste si dali pozor na to, když Vám někdo lichotí do ucha bez toho aniž by Vás znal.

Také se to může stát, když někdo něco po Vás chce, tak Vám pěje krásné ódy do Vašich uší, jak jste šikovní a jak to jistě zvládnete, přitom je to jen jejich sobecký prospěchářský úmysl. Avšak jamile jim urobíte to co potřebují, zapomenou na Vás a když se k nim následně máte a oslovíte je tak Vás najednou neznají a jste jim jedno. To je pak k rozčilení, avšak nemůžete s tím dělat nic, jen si vzít poučení, že příště pokud Ti lidé přilezou tak je necháte být na to sami. Když nedokáží se chovat alespoň slušně vůči Vám.

S tímto si myslím má každý asi letitou zkušenost tak jako já.

Za dob, kdy jsem robila kartářku tak se mi to stávalo běžně. A už jsem to tak nějak brala. Však skončila jsem s kartami a s kartářskou činností a lidi si tak nějak stále mysleli, že mi můžou psát o výklady, však trochu se zmýlili.

Vykládala jsem pouze přátelům, rodině, či známým, které mi doporučili přátelé, či rodina a to je příležitostně, nikoliv pravidelně.

Nu a i v tomto okruhu lidí se našli tací, kteří nejdříve mi pěli ódy do uší a psávali romány o tom, jak jsem úžasná atd. Však jakmile výklad byl vyložen tak se pak již nezajímali a už se ke mně neznali a když jsem někde projevila svůj názor a nesouhlasila tak jsem hned byla ta nejhorší a vše bylo otočeno proti mně a to jen proto, že jsem měla a mám svůj názor a nenechala jsem a nenechám ze sebe robit hlupáka, či to co nejsem. Ano, ti lidé mě nechali a pošpinili, jelikož výklad se jim páčil a k ničemu jinému jsem jim už nebyla a nepěla jsem jejich scénář a jejich pravdy, jelikož jsem měla a mám svůj názor a svůj pohled na život a na věc.

Po mém projevu přišlo hned osočení, urážky atd., avšak bylo to úsměvné, jelikož ti lidé si sice postěžovali a pak mě raději ani neznali, uzavřeli jakkoukoliv komunikaci se mnou a ze dne na den mě neznali. Velice úsměvné, protože ti lidé se cítili zrazeni, avšak nebyli zrazeni, vůbec ne, nezradila jsem je, jelikož já jsem jim neslibovala nic, jen jsem chtěla slušné a férové jednání.

Ale jak už to v dnešním světě bývá férovost a spravedlivé jednání je dnes nedostatkový druh komunikace mezi lidmi.

Pravděpodobně je dnes opravdu tak moderní udržovat buď extrémně pozérní a povrchní vztahy a přátelství, které se všude musí cpát do veřejnosti, anebo pak vyhrocená nenávist a úplné utnutí veškerého kontaktu a dělat, že se neznáme jen pro to, že ten člověk je sám sebou.

Asi by člověk chtěl moc, aby ho někdo přijmul takový jaký je a panoval by vzájemný rešpekt a tolerance.

Nemám ráda, když někdo přehnaně lichotí, přitom Vás nezná, protože se mi to nezdá upřímné. Když Vás ten člověk zná tak velice ráda si lichotky poslechnu a poděkuji za ně, je to moc pěkné od toho člověka, však aby byly ty lichotky opravdu upřímné a ne jen povrchní, to pak z toho nemůžu mít ani radost. Nelíbí se mi přehnaně emotivní vztahy mezi lidmi, jelikož mají krátké trvání a nemám též ráda, když Vás někdo zná jen po tu dobu, kdy od Vás něco chce a v tu chvíli jste nejúžasnější pro toho člověka, však když už Vás nepotřebuje tak Vás nechá a raději pak už nezná.

Nechci po těch lidech nic jen aspoň špetku slušnosti a férovosti. Ať nepějí a neslibuji ódy a přátelství, která stejně nikdy nesplní, ať raději jednají na rovinu a revanšují se jinak a nedělají ze sebe takové „vlez do zadničky“. Ospravedlňuji se za tento výraz, snažila jsem se to vyjádřit co nejslušněji.

Jen ta slušnost a férovost, nic víc nechci a nežádám, avšak to asi po těch lidech je asi hodně chtít, že?

A co Vy? Máte taky takové zkušenosti? Jaký na to máte názor?

Zdroj obrázku: ZUCKERBERG, Mark. Facebook.com [online]. [cit. 19.5.2016]. Dostupný na WWW: https://www.facebook.com/271936442908246/photos/a.271940052907885.46155.271936442908246/771647106270508/?type=3&theater