Když lidé neví

Většinou každý z nás má své životní priority v životě, každý to nějak má seřazené. A což respektuji. Někdo má na prvním místě to a druhý zas tamto a to tak je.

Nic proti tomu, vážím si lidí, kteří ví co v životě chtějí a co je jejich priorita a dokáží si za tím jít, nebo vám to dají najevo.

Respektuji, protože vím na čem jsem a co od takových lidí můžu čekat. Však je taky spousta lidí, kteří ani neví, co je jejich prioritou a hrajou to na všechny strany tak, že si jakože na všechno dělají čas, ale přitom si nedělají čas na nic a nikoho. A tím neříkám, že musí nutně jít o lháře a podvodníka to nemusí být zrovna ten případ. To na co dnes narážím je spíše nevědomé chování toho člověka.

To je prostě typ člověka, který jakože chce si na Vás čas udělat a slibuje hory dole o tom, co Vám všechno dá a přitom když dojde na reálné setkání, nebo na tu realizaci těch slibů, tak najednou z toho není nic, najednou je strašně vytížen, zaneprázdněn a najednou prostě je to fuč.

Tak se sice omluví a slibuje Vám dál. Jednou i dvakrát mu to baštíte, protože si řeknete „to se přeci stát může“, ale po vícekrát už to zavání divným vánkem a tak nějak už člověk ani nevěří, že ten člověk dostojí svým slovům. A tak si i říkáte, že by bylo milejší, kdyby ten člověk na rovinu řekl, že třeba rodině, práce, nebo přátelé jsou pro něj nejdůležitější priorita a že to tak prostě vždy bude a Vy si tak můžete udělat obrázek a budete s tím do budoucna počítat. Avšak ono ne, ten člověk to neřekne, nepřizná si to, ale dál bude slibovat hory a doly, jak vám co vynahradí a dá, přitom k realizaci ani nedošlo.

Já toho člověka nepodezřívám, nebo nemyslím si nic špatného, já mu i věřím, že fakt někomu pomáhá, anebo že se něčemu či někomu musí věnovat, to je v pořádku. Jen prostě mě nebaví ty další plané sliby, když zatím k ničemu nedošlo a nebaví mě mrhat svým časem. Na co?

Ten dotyčný div se nemůže pominout podezřívavostí a náhonem, když se mu pár hodin neozvete a opravdu usilovně pracujete, nebo něco děláte. To by vás zbombardoval otázkami, zprávami a hned se ptá, zda budete mít tehdy a tehdy čas. Najednou a hned…. Jako kdyby to těch pár hodin až bude trochu volněji nepočkalo.

Ok a když je volněji tak se ho zeptáte, jak to tedy vidí, že čas budete mít, tak najednou opět mlží, odpovědi typu „já nevím jestli mě nebudou potřebovat, já nevím jestli budu mít čas, já nevím zda nebudu muset někam jít….“ a další věty. Ok, ale mě osobně vadí, že můj život a můj program se má odvíjet od toho, až se nějaká třetí, čtvrtá, desátá osoba v jeho života rozhodne zda ho bude potřebovat nebo nebude potřebovat. To mě nebaví, já svůj život mám ráda a chci si o životě rozhodovat sama za sebe a ne nějaká osoba, kterou ani neznám a čekat na něčí vyjádření, to mě vážně nebaví.

A ještě víc mi je proti srsti, když bych tomu dotyčnému měla říkat, ať si ten čas zorganizuje a naučí se říkat ne, nebo ať poví, že už něco má, že bude k dispozici jiný den. To nemá smysl, cítila bych se špatně, jakože něco někomu diktuji. Takže to ne a čekat se mi na vyjádření taky nechce, hlavně že když já si dovolím se chvíli neozvat, tak je zle a div nemám zahlcenou schránku se zprávami. To je zajímavé.

A jelikož mě nebaví čekat na vyjádření do dne, když bych se stejně dozvěděla, že „ne nemám čas, potřebují mě někde tam …“ tak místo toho rovnou řeknu „ok, když nevíš kdy máš čas, tak to odložíme na někdy až budeš vědět na určito že máš čas.“ Hotovo a šmitec. A to pak koukejte na ten tanec, co ten člověk předvede, to je najednou omluv, to je najednou dalších planých slibů, jak se vám něco vynahradí a co vám všem dá a přinese, přiveze a co dostanete krásného a kam půjdete. Najednou to je slibů. Avšak já si tak říkám „no kdo ví zda se to splní, když jen slibuješ něco, co ani nevíš jestli dokážeš splnit“. Nu a já si tímto přístupem krásně ušetřím čas, nervy a naštvání s domluvou, můžu si domluvit něco jiného, nebo dělat něco jiného. A je to, nemusím nikoho a nic odkládat a můžu se věnovat těm, kteří ten čas na mě mají.

Neberte mě ve zlém, ale přeci jen radši dám přednost někomu, kdo na mě bude mít čas, než někomu kdo na mě čas nemá, nebo si ani nechce zkusit udělat a jen slibuje. Sliby nemám ráda, protože zbytečně zavazují nějaká očekávání a přitom se ve většině případů nesplní.

Takže omlouvám se, ale opravdu nebudu nikomu říkat, na co si má a na co si nemá dělat čas a někomu zasahovat do života, on musí vědět co je pro něj důležité a jak chce trávit čas, však jsme dospělí.

Zdroj obrázku: ZDEŇKA ŠÍP STAŇKOVÁ. Svoboda učení [online]. [cit. 3.7.2020]. Dostupný na WWW: https://www.svobodauceni.cz/clanek/unschooling-a-obeti-vs-vedoma-rozhoduti/