Když mi to mělo být jedno…

Ano, když se situace pohnula, posunula a tuplem změnila. Řekla jsem něco, co jsem považovala za správné, podala pomocnou ruku, dala radu, kterou jsem považovala za nejlepší, chtěla od toho ochránit, chtěla tomu dát svůj zásah, angažování a svůj podíl…… bylo vyčteno, že je to špatně, s nechutným ponižujícím pohledem na mě a se slovy „že mi na tom vůbec záleží, proč to vůbec řeším?“.

Cítila jsem, že je vždy dobré bojovat za něco na čem mi záleží. Jsem názoru, že projev citu a emoců je vždy cesta k lidem a k jejich srdcím. A že skvělé popovídání, rady a případná pomoc se situací je skvělá, jelikož tím tomu člověku pomůžu. Aneb co jiného vlastně by chtěl po mě, když mi říká své problémy a stěžuje si na to všechno a ptá se na můj názor?

Asi jsem všechno špatně pochopila? Připadala jsem si, jako kdybych byla mimo. Mimo mísu, mimo svět a mimo veškeré zdejší chápání.

Největší rozčarování, když se dozvíte, že Vám to všechno má být vlastně jedno.

V tu chvíli jsem se trochu naštvala, protože „proč mi to má být vlastně jedno“. Moje image je založená na emocích, citech, pocitech a na tom, že dýchám pro to co miluji a ostatně není to jen image, jsem taková já. Ale naštvání velmi rychle opadlo, spíše přišly myšlenky na to, proč mi to vlastně má být jedno a že se mám asi citově regenerovat a odpočívat, protože tady ta snaha a veškeré mé angažování padalo na neúrodnou-mrtvou půdu.

Pochopila jsem, že takového člověka a takové lidi mám nechat být a skutečně má mi to být jedno. A to protože, já jsem jim také jedno. Oni by pro mě nedýchali a nedali by do toho stejně tak citů tak jako já, zda-li vůbec nějaké city a emoce.

A ano, dáte si to do hlavy, že Vám to má být jedno a musíte se prvotní dni skutečně držet a tak si radši naplánujete dni úplně jinak, abyste na to nemuseli myslet a nemuselo to ve Vás vřít, že se vlastně angažovat nemáte a že se máte chovat tak, jakože je Vám to jedno. Protože ti lidé to tak chtějí, tudíž jim plním přání z lásky k nim.

Ano, ze začátku mi to rvalo srdce, jelikož něco takového je proti mé přirozenosti, avšak když to tak chtějí? Když někoho máte rádi a víte, že to tak chce tak to pro něj uděláte, alespoň tak si to vysvětluji já. Chtěl/a to tak a tak to má, následky si měl/a promyslet dopředu.

Myslela jsem si, že to nedám a že prostě jednoho dne bouchnu a udělám výstup, jelikož se nedokážu sebe-ovládat, ale ejhle vydržela jsem to. První dni si to stále opakujete v hlavě a musíte se leckdy držet při komunikaci s tím člověkem, však dá se na to zvyknout. Ostatně dá se zvyknout na leccos.

Cokoliv si můžete vsugerovat a i to co zpočátku tak nebylo tak jsem si skutečně vsugerovala. A ono nejenže mi to mělo být celou dobu jedno, ono mi to vážně začalo být jedno. Nechala jsem ty lidi napospas svým životům. Přestala zasahovat, přestala se nad nimi rozčilovat a přestala jsem pro ně něco vymýšlet, plánovat, radit a celkově jim jakkoliv zasahovat do života. Chtěli to tak a bylo to vážně správné rozhodnutí. Za to jim děkuji, za tu lekci, kterou mě naučili. Nyní nevím zda si to rozhodnutí a požadavek na tu lhostejnost po mě nevyčítají, nevím a upřímně řešit to nebudu.

Ten požadavek, který po mě chtěli byl pro mě těžký, ale zvykla jsem si a je to konečné rozhodnutí, které respektuji a zařídila jsem se podle toho.

Ano, tak moc mě nutili do toho, aby mi to bylo jedno, až vlastně mi to skutečně začalo být jedno. Pochopila jsem, že oni do mého života nepatří a stejně tak já do jejich. Mám své místo jinde a oni též a je to tak správně.

Naučili mě, že si mám jít svou cestou a je nechat též proplouvat životem, tak jak si to přejí.

Nechala jsem je, tak jak chtěli.

Vím, že už nikdy nepřijdou a že jsou takhle spokojení a je to tak dobře. Nejlepší je žít si sám pro sebe a neřešit nic s člověkem, který o to nestojí. To plně respektuji a ctím.

Nejsem vtěrka a ani zoufalec, který je na tom tak zle, že by nutně se musel bavit s někým, kdo o to evidentně nemá zájem a ani nebudu dávat svou energii, rady, zájem, nadšení a kus svého srdce někam, kde se to neuchytí a nebude oceněno, to opravdu ne. Stačilo, odešla jsem a věnuji to tam, kde to má smysl, kde jsem oceněna a kde vím, že ta energie, rady, popovídání a láska má smysl. Tam kde to vidí, co dělám a tam kde si mě za to váží.

Za to moc děkuji Bohu, Vesmíru a andělům, že jsem se dostala tam, kde jsem nyní a že můžu být mezi lidmi, kteří mě berou taková jaká jsem a nevysmějou se mi za to, že mi na něčem záleží, ale směle mi půjdou pomoci bojovat proti zlému, když by by lo zapotřebí. A za to jsem ráda.

A lidi, kteří mě naučili aby mi byli lhostejní, anebo abych byla lhostejná já jim tak je mi to jedno, co si robí a co si o tom všem myslí, je to jejich věc. Kdyby přišli někdy v životě – což se nestane, tak mi to asi bude jedno zda přišli nebo ne, stejně mi do života nic nepřinesou tak proč bych to měla řešit. Jen vím, že své rozhodnutí nezměním, už jsem si na to zvykla a tak to i zůstane. Je to stále totiž mé rozhodnutí, ať už je jakkoliv „ukvapené nebo přehnané“, ale je moje. Což oni nikdy neudělali, aspoň tedy né před mým zrakem, že by se pro něco rozhodli.

To mě těší, že v tomto ohledu si budu trvat na svém rozhodnutí a můžu říct jen to, že takhle je mi skutečně lépe, jsem tam, kde jsem mezi svými a s lidmi „stejné krevní skupiny jako jsem já“. Mezi lidmi, kteří pro něco bojují, kterým na něčem záleží, kteří miluji, dokážou vyjít vstříc, naslouchají, vnímají a dokáží v případně nutnosti do toho boje jít se mnou. Za to vážně vděčím svým nejbližším přátelům a svému nejbližšímu, děkuji.

Prostě, když si vsugerujete, že Vám někdo či něco je jedno tak po čase Vám to skutečně jedno bude.

Co si o tom myslíte? Souhlasíte se mnou, anebo nesouhlasíte?

 

Zdroj obrázku: MILUŠKA. Empatia.cz [online]. [cit. 3.11.2017]. Dostupný na WWW: http://empatia.cz/skutecny-duvod-vsech-rozvodu-je-lhostejnost

O SML

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE