K tomuto článku mě dovedl film Padlé ženy.
Zestručním to, jedna z hlavních hrdinek, která zde vystupuje mě zaujala především tím, že vždy měla vlastní hlavu, byla to rozená útěkářka a nikdy nechtěla být nucena do toho, co nechtěla. Zaujala mě tím, že ten pobyt v tehdejší klášterní prádelně ji změnil tak, že na sobě zažila nesčetně nespravedlností tak veškerou tu zlobu a to co na sobě pocítila obrátila pak vůči jedné ženě, která tam zde též byla. Vlastně to celé zlo, které na ní bylo pácháno tak pak obrátila vůči někomu jinému.
Tento moment mě zaujal a upřímně pochopila jsem i něco sama na sobě. Ta postava z filmu mi byla blízká a jak jsem viděla, jak to vše cítí a prožívá tak mi došlo, že uvažuji dost podobně a i prožívám život podobně.
Jelikož vlastně lidi to dělají, to když zažijí na sobě nespravedlnost tak pak již nejsou tak citliví k ostatním lidem, kteří buď mají stejnou bolest jako Vy, anebo menší bolest. Ostatně pojem menší a větší bolest je dost individuální, záleží na tom, kdo se na to dívá a oč jde.
I já jsem to tak dělala a dělám, že vlastně něco zažiji, něco bolestného dejme tomu, zocelí mě to, jelikož si tím sama projdu, sama se z toho poučím, něco mi to dá. Nebo zažiju vyloženě neférovost na své osobě, ostatním něco projde a mě ne a upřímně, změní mě to. Pak mám tendenci u lidí, kteří jsou věční stěžovatelé jim dávat lekce do života takové, aby je to zocelilo tak jako mě.
Čím víc nespravedlnosti jsem v životě na sobě zažila tím víc jsem byla tvrdší a necitelnější vůči lidem, kteří si stěžovali na úplné hlouposti v životě, tím víc jsem byla tvrdší vůči věčně negativně naladěným lidem a úplně jsem nenáviděla lidi, kteří se hroutili z úplných maličkostí a o kterých jsem věděla, že by nezvládli ani špetku toho, co jsem prožila já.
Nechci se nijak vyzdvihovat vůbec ne a ani si nechci na těchto lidech hojit své ego, vůbec ne.
Když zažiju něco, co je vůči mě nefér a pak chvíli po tom ke mně přijde člověk, který si potřebuje vylévat srdíčko naprosto jednoduchou věcí, kterou můžete vyřešit za minutu tak to ve mně evokuje dost silné vnitřní emoční pohnutky, začíná mě to rozčilovat a začnu toužit po tom, aby ten člověk též dostal lekci a posílil. Vlastně mě ve své podstatě rozčiluje na lidech ta jejich slabost a to že si stěžují na něco, co pro mě je již dávno maličkostí, či vyřešenou věcí.
A ještě víc mě štve to, že když já cítila bolest, když tekly slzy, krev a bolest ze mě, tak nikdo se ke mně nestavil tak, že by mě vyslechl, či by mě zachránil. Ne, nikdy jsem nebyla jako nějaká princezna ze situace zachráněná, vždy jsem se musela zachránit sama, utéct sama, či si tím projít sama. Tudíž nemám ani náklonnost k lidem, kteří prostě tohle podstoupit nemuseli a ti kteří řeší hlouposti, přitom nedostávají od života takové rány, jako jiní lidé.
Ano, cítím vůči věčným stěžovatelům, negativisticky naladěným lidem a emočně labilním lidem takovou vnitřní spravedlivý pocit je trochu vytrestat lekcí tím, aby se naučili co to je bolest, co to je vytrvalost a co je potřeba leckdy vydržet.
Nejvíc však cítím touhu „potrestat“ někoho, kdo mi neustále radí, jak co mám v životě dělat a jak to mám správně dělat, přitom ten člověk mi záměrně radí špatně, jen abych se já měla hůř a přišla o to co v životě mám, jen proto že ten člověk mi to závidí. Tak pardon, ale takového člověka mám tendenci a vnitřní pohnutku potrestat nejvíce. Kdyby to šlo, vyberu si jako povolání celoživotní to, že bych byla paní spravedlností. Bavilo by mě to.
Říkám si prostě proč bych měla chápat a litovat lidi, kteří si ani zdaleka neprožili skutečná muka a skutečnou neférovost v životě, když já sama ji neprožila. Nemám totiž co dát tim lidem, když jsem to pochopení, férovost a zachránění z tíživé situace jsem nezažila a nikdo mi to nedal, nevím jaké to je. Nezažila jsem to a tudíž to nemůže po mě někdo chtít, nemám co dát těm lidem. Já znám totiž to vydržet, přetrpět, zachránit se sama, anebo utéct. V tom jim poradit a pochopit může a umím, to by mi šlo, ale nějaké polehčující rady do tíživé situace fakt neumím, nezažila jsem je, ačkoliv jsem o ně žádala.
Nejsem sadista a nemám potřebu lidi trestat za něco bezdůvodně a nemám důvod trestat lidi, kteří dokážou ocenit, či vzít v úvahu to, že zdaleka neprožili takovou bolest, jako jiní lidé. A nemám nic proti lidem, kteří uznají, že o životě nic moc neví a že třeba skutečně to co neprožili může být ještě horší než to, co nyní oni řeší.
Cítím jen nesmírnou spravedlivou potřebu dát lidem lekci za to, že si neumí vážit toho co mají, stěžují si na to co pro mě je jako spása a oni si toho neváží. Či to, že věčně remcají pro něco, co v životě mají a mají neustále tendenci si stěžovat na to co nemají.
Nejsem zlý člověk jen proto, že chci některým lidem dát lekci, jen chci aby pochopili na vlastní kůži, že život je tvrdší a že to, že řeší blbosti a hroutí se z maličkostí je skutečně zbytečnost nad kterou se časem povznesou a život jim ukáže svou pravou podobu. Pevně v to doufám.
Nechci být ani mravokárce a ani žádný člověk, který je svatý a považuje se za někoho, kdo ví o životě. Jen mi jde o spravedlnost a aby někteří lidi pochopili a zakusili o čem život skutečně je. Případně aby uznali, že o tom neví nic.
Nenávidím nespravedlnost, nemám ráda, když člověk dlouhodobě ne a ne naletět na své chování a na své přešlapy. I přes to však věřím, že spravedlnost existuje a to co zpočátku se jeví jako nespravedlnost se zlomí a celá karta situace se obrátí. A leckdy je opravdu se chopit té spravedlnosti do vlastních rukou a dorovnat účty.
A co Vy jak se stavíte k dnešnímu tématu článku? Jaký na to máte názor? Přejete lidem lekce života, aby pochopili o čem život je? Nebo máte na to úplně jiný názor?
Zdroj obrázku: © AARON007. depositphotos [online]. [cit. 7.4.2017]. Dostupný na WWW: http://cz.depositphotos.com/stock-photos/nespravedlnost.html
Vlasy
Více informací 
Více informací 
Více informací na
Více informací na.
