Když nechce pomoci…

Skutečně smutný pohled je pohled na člověka, který vidíte, tušíte a cítíte, že ho něco trápí, štve a cítíte z něj, že není spokojen se svým životem a kope kolem sebe.

Tak si říkáte, je to jen tím, že ještě nepřišla výplata a tím, že nejsou peníze, pak to přijde o pár dnů a bude to v pohodě, zas bude zářit, jásat a bude zas spokojen.

Jenže ono i přes toto ten člověk šťastný a spokojený není. Cítíte, že to vůbec nepomohlo.

Výplata – to co vždy pomohlo a bylo vidno, že je zdrojem štěstí u tohoto člověka tak nepomohlo.

Říkáte si, co je za problém? Avšak tušíte, tušíte, že to není ono a že to nejspíše nebylo tak krásné a že asi dotyčný chtěl více než jen tu výplatu.

Nepřizná nic, jen bude „tiše trpět“, občas nějaká narážka, občas nějaká průpovídka, ale to je všechno. Nesvěří se, nepoví o tom co ho trápí a co je špatně a co shledává zlé.

Neví se. Tudíž to napětí, které přetrvávalo poslední dva týdny přetrvává doposud a já si tak říkám, jak dlouho ještě to bude trvat? Nebo to už nefunguje ani kouzlo výplaty, které vždy atmosféru uvolnilo?

A co když už se to nezmění? Co když to tak bude nadále a to napětí bude přetrvávávat, tak jako ostatně toto napětí vždy cítím u lidí, kteří žijou hlavně penězi a počítají každou financi.

Vidíte, že se počítá každý peníz a že prostě pohled na Vás, jak si objednáváte nějaké ty věci po kterých jste toužili asi nenechává úplně klidným.

Avšak bez nářků a nějakých stížností.

A ne, nepřizná to, dějí se i situace, kdy ty finance prostě lidově řečeno „zachrastí“ a i přes to nic nechce říct. Vidíte, že je něco špatně, avšak nechce si nechat pomoci.

Opatrně se tedy ptáte, zda nechce pomoci a zda to není moc na něj. Však vylítne na Vás s tím, že se chováte jak jeho rodiče a že o Vaši pomoc nestojí.

Tak se ptám dál a chci vědět proč má takový dojem a že nikomu rodiče rozhodně nedělám.

A bez tak se nic nedozvím, jelikož nechce to víc vysvětlit, nechce o tom víc mluvit a prostě ne.

Tak to nechám být, řeknu, že pokud se bude chtít kdykoliv svěřit, či pomoci tak tu budu a že to záleží na něm/ní, pokud bude chtít, že do ničeho zasahovat nebudu sama od sebe.

Jak jinak to řešit a pomáhat, když člověk nechce? Nevhodná, či nechtěná pomoc není dobrá a tu dávat nechci, pokud by to někomu mělo ještě víc uškodit.

Respektuji, toleruji, přijímám, nechci nikomu narušovat řád, když o to nestojí a radši se bude topit v tom v čem je. Hledím si svého.

Poslední dobou však mám z některých lidí takový ten napjatý pocit, že řeší jen tu finanční stránku života a zbytek už ne, jde to mimo ně a možná proto jsou někdy tací vypjatí, výbušní, či naštvaní, jelikož řeší jen finance a nic víc. To ostatní, co se života týká tak jde mimo ně.

A z takových lidí je cítit napětí a nedá se ani popsat proč, ale je tomu tak.

A nevím proč a z jakého důvodu na takové lidi narážím v poslední době životem.

Koukají na mě, proč jsem tak v klidu a nenervuji se jako oni a nejspíše si to vysvětlí něčím takovým, že nevím, co jsou to výdaje. Přitom to vím tak, jako kdokoliv jiný, avšak nepotřebuji se tím nervovat.

A ani nechci, patří to k životu, patří, avšak rozhodně si tím nechci nechat zkazit náladu, jen proto že jsou výdaje, ty budou vždy v životě, k tomu to patří.

To, že jednou za čas jsou vyšší, nu prostě jsou, stává se, znám to, ale tak prostě život a své aktivity a harmonogram uzpůsobím tak, aby dokázal člověk vyžít s tím co má.

Co je na tom tak těžké si propočítat na co a jak mám a upravit tomu své aktivity. Trochu zlevnit ze svého standartu a tak trochu to prostě udělat jinak. Třeba tím, že se to urobí jinak by měl člověk více prožitků a i za méně financí. Třeba ano, kdo ví. Dokud to člověk nezkusí tak neví.

Jenže to takový člověk nevidí, stále se vermo-mocí snaží dohnat ten „standard“ na který byl zvyklý, nebo na to, co nutně musí mít, i když se bez toho dá žít.

Bez hodně věcí se dá žít, aby člověk vyšel s tím co má a to si právě uvědomí v tu chvíli, když na to není a když prostě si to nemůže nadále dovolovat.

Jenže spása není v tom mít všechno hned, nebo to získat hned a chtít víc a víc než na to na co mám. To není spása a ani řešení. Spása je v tom umět si vyžít s tím, co člověk má a dovolit si to na co mám. Srovnat si priority a uvědomit si co je skutečně důležité a do čeho vrážet finance, kde vůbec a kde třeba jen občasně.

Je to vše v tom dotyčném, jak se nad tím zamyslí, avšak nemá cenu pomáhat, když o to ten člověk nestojí. Nechtěnou pomoc dávat nechci, ačkoliv můžu jen poukázat na to, že tu pro toho člověka jsem a budu a to si myslím, že jako vědomí a možnost postačí.

Jsem každopádně ráda sama za sebe, že nežiji v takovém napětí, že neřeším každou korunu a že si umím dopřát to co chci a umím si srovnat v hlavě to, co k životu potřebuji a co ne.

A za to jsem v životě ráda a přitom nemusím se tím stresovat a brát to něco jako svého kata, ale naopak jako svého pomocníka do života, který mi umožňuje žít tak, jak jsem si vždy přála a také si dopřát to o čem jsem snila, anebo si splnit přání, které jsem si vysnila.

Finance by dle mého názoru neměla být jen povinnost a pocit stresu, ale hlavně pocit svobody, možnosti a brát to jako příležitost jak žít podle sebe a svého přesvědčení. Nemuset se na někoho odkazovat, spoléhat, či se někoho prosit. Možná jen tak sám sebe.

A co Vy jaký na to máte názor? Jak berete téma finance Vy?

 

Zdroj obrázku: ZDP. Eurodenik [online]. [cit. 22.6.2018]. Dostupný na WWW: http://eurodenik.cz/zivotni-styl/10-chyb-kvuli-kterym-nas-ostatni-vyuzivaji

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *