Když nevěříme už vůbec nikomu

Říkává se, že zklamání otevře oči, avšak zavře srdce. A ono tomu tak skutečně je.

Když na něco přijdeme co zničí naše očekávání tak se zákonitě zklameme. Však to je naše daň za to, že jsme vůbec něco očekávali. Jelikož nikdo a nic není povinno plnit naše očekávání.

Očekávání si robíme sami ve vlastní hlavě, náš mozek je vytváří. A nikdo jiný je vědět ani nemůže.

viktoria--dvojica

Když se zklameme v případě, že někdo zničil a rozdrtil naši důvěru na prach, anebo zlomil někdo v nás veškerou snahu důvěřovat znovu tak po takovém zklamání se hodně lidí uzavře do sebe a již nechce věřit nikomu.

Když takový zlý čin je na někom napáchán, že úplně v něm rozdrtíte na prach na důvěru tak tomu člověku vezmete téměř vše, co má.

Avšak i takový člověk, který je zdrcen, zklamán a úplně zničen tak, že je již paranoidní a nevěří už nikomu a každý koho potká tak v něm shledává ty negativa, anebo možné nebezpečí tak i takový člověk má něco, co mu ani ten největší idiot, či zločinec nemůže vzít a to naději.

Když jsme bez důvěry a ani nechceme prozatím věřit nikomu tak žijeme jakoby takové zombie. Jdeme životem, robíme věci stereotypně, automaticky, tak jak máme, vztahy udržujeme tak jak jsou, avšak každého koho potkáme tak v něm vidíme možné nebezpečí, možnou zradu, možné zklamání a možnou bolest a tím jak jsme krátce po tom zklamání tak se bojíme se znovu zranit, jelikož si myslíme, že by nás to už zabilo.

Nezabilo, alespoň ne fyzicky. Psychicky by nás to sice zabilo, avšak něco nového by se v nás mohlo zrodit a my tak postoupili dál, avšak by to chtělo o to více času, než bychom se znovu postavili k lidem s důvěrou a otevřeným srdcem.

Po zklamání, kdo má sílu hned věřit znovu? Každý obvykle potřebuje čas, aby to vše v sobě zpracoval a zapracoval sám na sobě.

Tak tomu už je, jsme jen lidé a nikoliv stroje, které byste jen přepnuli na mód důvěra.

Když nevěříme již nikomu a vidíme jen to zlé, jakoby se náš pohled na svět úplně zkalil a začernil. Takový každodenní mírný stres a strach na koho narazíme a kdo by nás mohl oklamat. A trvá tento stav do té doby než se pomalu začneme uvolňovat a přestaneme tolik lpět na tom, že v lidech jen je to zlé. V tomhle ohledu je třeba se znovu naučit věřit. Buď sami, anebo se správným člověkem. Se správným člověkem jde všechno velice snadno, avšak i tak to chce čas. Protože ten člověk nám může ukázat ty dobré vlastnosti na lidech a ukázat nám, že lidem se dá i věřit.

Anebo když jsme na vše sami – ostatně tak jako vždy jsem bývala já, takže toto mám celkem již zažité z mnoha úhlů, tak musíme my sami se snažit dívat se na lidi trochu jinak. Jde to postupně, za jeden den se rozhodně nestane zázrak takový, že budeme někomu bezmezně důvěřovat, avšak můžeme se na lidi dívat z té lepší stránky. Pokud se naše zklamání pojí s určitou osobou je důležité si uvědomit, že to zklamání se stále pojí jen s tou dotyčnou osobou nikoliv s ostatními lidmi.

Zklamal/a nás jeden/jedna člověk/osoba nikoliv všechno lidstvo na světě.

To je důležité si uvědomit. Ano, lidi nejsou dokonalí, ale ne všichni jsou jen zlí. Ten jeden jistý člověk, který zklamal ano, ten se nezachoval hezky, avšak šanci mu dávat znovu již nemusíme a věřit tomu člověku znovu též nemusíme. Už jen to je zlom v nás samotných, jelikož jsme pochopili, že tomu dotyčnému se věřit nedá a ani již nebudeme.

Avšak na světě jsou další lidé, kteří třeba čekají na tu první šanci, kterou my jim dáme a třeba to s námi myslí upřímně, láskyplně a přátelsky. Na světě jsou miliony lidí se kterým se můžeme seznámit, komu můžeme věřit a kdo ví zda to nebude kamarád/ka na celý život, partner/ka, známí, atd.

Tak to je, když tohle pochopíme, že ne všichni lidé jsou zlí, proradní a zkažení než se zdá. Úplně všichni lidé tací nejsou. Je jich ještě tolik, kolik jich ještě můžeme poznat.

Když pochopíme, že to zklamání se nepojí se všemi lidmi, jen s tím jedním člověkem tak pochopíme, že nemusíme v každém člověku, kterého potkáme shledávat to zlé a to zkažené, avšak že s důvěrou a otevřeným srdcem je můžeme přijímat do svého života a nemusíme se bát a nemusíme zažívat ten mírný stres z toho, co se zas stane a kdo nás zraní.

Nikdy nevíme, kdo nás v životě zradí, zraní a zklame, to je prostě fakt a nikdo nám nezaručí to, že zrovna tenhle člověk nás nezklame, avšak proč věřit poněkolikáté někomu, kdo již zklamal? To je již jistá vztahová vražda sebe samého. To už dle mého názoru je lepší začít věřit úplně cizímu člověku, který se může zpočátku snažit získat nás a naši důvěru.

A můžeme tak zažít i pocit bezpečí z té opětované důvěry, kterou můžeme zažít díky tomu, že se posuneme dál životem, změníme úhel pohledu a do svého života vpustíme jiné lidi, kteří nám ukáží, že se lidem dá i věřit.

Zavěrem bych tak nějak shrnula to, že by se nikdy neměl člověk díky zklamání uzavřít na dobro. Tomu kdo nám ublížil by to urobilo dobře a nám by to zavřelo srdce a žili bychom ochuzeni o krásné emoce ze života, jako třeba důvěra a pocit bezpečí, že někomu můžeme věřit.

 

Zdroj obrázku: LUCIENNE. Lucienne [online]. [cit. 19.5.2016]. Dostupný na WWW: http://www.lecenilucienne.estranky.cz/clanky/moudra-k-zamysleni/osho–zarlivost-a-duvera.html

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

2 komentar v Když nevěříme už vůbec nikomu

  1. Mirek napsal:

    Sári, je to pěkně napsané, to opravdu jseš skvělá. Kdyby to člověk mohl brát, tak jak je to napsané a aji tak to provést, tak jsou na světě jenom pohodoví lidé. Ale ono to není tak jednoduchý. Když tě někdo zklame a není to poprvé, když máš hromadu neřešitelných problémů, tak to jednoduchý není. A ještě třeba když je člověk na všechno sám. Je pěkné si to přečíst, je v tom hodně pravdy, ale jenom teoretické, s praktickou to nemá nic společného, protože prakticky je to úplně jinak. Když je člověk na dně a sám a má těch problémů více, tak se sám nezvedne, potřebuje pomoc. Věř mi že vím o čem mluvím. Měl jsem kamaráda, byl taky na dně, nezvládl to, byl sám a teď už má bohužel vše vyřešený, odešel dobrovolně z tohoto světa. A přitom měl mu kdo pomoci, ale bohužel nedočkal se jí. Toto tvoje povídání je spíše návod jak začít, jak se z toho dostat, ale nedá se to převést do praxe. Ale jinak článek zajímavý. Měj se moc pěkně. Mirek

    • SML napsal:

      Mirku, vím jaké to je, proto o tom píšu. Neříkám, že to je jednoduché, to v článku není.
      Článek má motivovat a ukázat cestu. Samozřejmě přečtení článku nikomu nezaručí, že to hned vše zvládne, člověk na sobě musí zapracovat a musí bojovat. Je to boj a běh na dlouhou trať, ano to je, avšak má šťastné výsledky. Člověk neovlivní kdo mu vstoupí do života a jak moc ho zklame, avšak člověk může ovlivnit to jestli ve zklamání zůstane a jestli se tomu bude poddávat. Je jedno kolik komu je roků, vždy se dá začít a vždy se s tím dá něco dělat, hlavně neztrácet víru v lidi jako takové. Pokud to však někdo vzdal a ani věřit už nechce, tak to je potom věc druhá a to ten člověk si už vybral, tam jsou pak motivační články k ničemu. Jak říkám Mirku, je to pro lidi sloužící jako ukázka cestu, kudy budou muset jít pokud chtějí znovu věřit a i po těžkých zklamáních, od toho článek je. A upřímně vždy dám já osobně přednost práci na sobě a vyhrabu se z toho, než abych se poddala negativitě a už nikdy ničemu a nikomu nevěřila. Tvého kamaráda chápu, soucítím, avšak stále si myslím, že zvolil možnost útěku, která není dle mého řešením. Sama mám s pokusy o sebevraždu bohatou zkušenost, tak vím jak moc člověk musí být nešťastný, aby to vůbec zkusil. Avšak tyto pokusy mě naučili to, že sáhnout na život si může každý, ale poprat se se životem, to je právě výzva. Sice to není jednoduché, ale pak ty výsledky stojí za to a člověk může být šťastný. Toť můj názor a dovětek. SML

Napsat komentář: Mirek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *