Když nikdo nic neví a obrací se na Vás

Situace, která se zdá jako konečná stanice pro Vás a možná i pro všechny, kterých se to též týká.

Prostě situace, kterou by nerozhrnul ani buldozer, prostě tutovka, která určuje co a jak a na tvrdo.

Vy jste tak nějak toho součástí, nevybrali jste si to a ani jste to nijak nechtěli, prostě se Vás to jen týká a musíte jít se situací, pokud nechce se odepsat úplně a odstřihnout se ze situace úplně a jít jinou pracovní cestou.

Nejste v žádné vedoucí pozici, jen prostě človíček, který tam je a který tam je toho součástí a má svou roli, však nic nerozhodne a nic nemůže ovlivnit. Možná tak jen tím, že řekne svůj názor, avšak ten nemusí být zrovna ten na který by se bral ohled.

A tak nějak očekáváte, že ten kdo tu vyšší funkci může zastat a ten, kdo o tom rozhoduje tak zrovna ten, že to nějak změní a že budou nějaké změny a ono nic. Nikdo nic neví, nikdo neví co dělat, všichni pasivní a Vy asi jako jedinej z toho nešťastný? To vždy asi musí člověk emočně tak trochu bouchnout, aby se něčí oči prozřely? To skutečně musí být člověk tak ráznější, aby i ten, kdo to může ovlivnit viděl možnosti a schopnosti se kterými je možno pracovat a robit?

A další lidé, kterých se to týká tak nechtějí nic řešit s tím, kdo o tom rozhoduje a vše posílají přes Vás, Vy jste asi něco jako takový mluvčí, nebo vyřizovatel pro všechno, tak to vypadá. Ale když se zeptáte, kdo si jak co představuje tak vůbec nic, prej se neví co se bude dělat a co se s tím bude dělat. Prej to nevyhovuje, ale neví se co s tím. A to se skutečně já ze své pidi role musím tak rozmrzet a ze zoufalosti bouchnout, aby někdo viděl, že jsem nešťastná a nelíbí se mi to? Že mi to bere veškerou životní sílu a jsem tak nějak na pokraji toho, abych všeho nenechala.

Jako kdyby všeci okolo byli slepí, anebo pasivní, nebo já nevím, jako kdyby to nikdo neviděl. A to, že Vy bulíte tak se jen Vás snaží uklidnit, že jako „jo bude to dobrý, něco se vymyslí….“ No popravdě nic se nevymyslelo a když bouchnu ještě jednou, že už to nemá smysl, že prostě půjdu pryč, že v této nic nedělající a nepokračující situaci nebudu tak najednou protiútok na mě, ať to tedy vymyslím? A já jsem snad v nějaké takové roli, že bych o tom směla rozhodovat? To slyším poprvé. Řeknu názor, řeknu co a jak bych urobila a najednou je to super nápad, najednou neslyším jediný odpor, najednou se koná, najednou je to všechno tak jak jsem řekla a to jsem nic nepřikazovala, vůbec, jen jsem řekla názor a co bych robila.

Další dni slyším od ostatních, ať to změním zas podle nich, ať beru na ně ohledy a ať to zařídím. A já si tak hernajs říkám „Cožpak já jsem snad v té funkci, že to ovlivním? Proč se na mě všeci obracíte, obraťte se na vedoucího, ten to spravuje.“ Ale bohužel na toho se nikdo neobrátí, vedoucímu nezvoní telefon a nevyřizuje to, co řeším já, neslyší nářky, nebo výhrady, anebo nutnou ohleduplnost na někoho. Ne, vůbec ne, protože vedoucí se totiž ptá mě, co má dělat a já si připadám jak v cirkusu.

Jako co to je toto? Nová situace, všichni se těšili. Nyní už vedoucí se těšil na to v jaké bude roli, pokud bude zvolen a ono najednou nic. Pak to nakonec tady ovlivním já? Nestačím se divit.

Fakt cirkus toto, nebo jak opičárna prostě. Já mám v tom všem pidi roličku a nakonec můj emoční výjev a projev zoufalosti z celé situace ovlivní všechno? Tak co to je?

Proč se musím tak trochu zhroutit z toho, jak to celé je a být z toho hodně špatná, aby se něco začalo dít? Když to říkám normálně za běžného stavu tak je to jakoby nic, nevyslyšeno, jako kdybych nic neřekla a nic se neděje. A přitom já bych raději to říkala normálně a bez výjevu, nebo nějaké zoufalé hádky. Já dramata nemusím, ale proč jsem brána na zřetel až po tomhle? Nevím, netuším.

Je mi líto, že nikdo neví co má dělat a obrací se na mě, na jednu stranu fajn, cítím se dobře, že mi tak věří a dají na mě, avšak na druhou stranu si říkám proč, však já v té roli nejsem i a kdybych to svým zoufalým názorem a radou neovlivnila tak se nic nezmění, tak nevím kde ve mně ti lidé vidí tu naději, nebo toho, kdo to změní, přitom já jsem jen člověk.

Je to zvláštní a pevně doufám, že po tomhle všem se to nějak srovná do klidu a nebudu muset se cítit tak smutně, tak zničeně.

Snad už konečně ti, co si to mají vyřešit mezi sebou tak si to vyřeší a snad se postaví svým strachům, nebo nějakým obavám a budou to řešit napřímo tak, jak mají a já tím pádem budu mít svůj klid.

Ten, kdo má rozhodovat tak rozhodne a ten, kdo se má domluvit tak se domluví přímo s tím, kdo to zařizuje. Snad díky tomu bude větší řád a nebude v tom takový cirkus, který právě robil jenom zbytečný nepořádek v tom všem.

Snad se bude blýskat na lepší časy a snad pocítím klid a snad to není všechno tak strašné, jak se to za poslední dni jevilo.

Ano, tak jsem všechno okolo do toho zahrnula, tak jsem to každému řekla, chtěla jsem jen podporu, vyslechnutí a třeba i jen to, že mě někdo bude vnímat a třeba i se mnou souhlasit, nechci zas dostávat vynadáno za to, že jsem se vykecala leckomu a že si nenechám nic pro sebe. Cítím, že jsem jednala správně. Ať už ta situace byla jakákoliv a je tak cítím, že mé pocity a rady jsou správné, tak jak umím nejlépe tak jsem poradila a vyřešila, necítím žádnou pochybnost, cítím, že to bylo dobře a že to celé situaci prospělo. Snad se to prokáže i na výsledku a v budoucnosti, snad ano. To mi ukáže život…

Zdroj obrázku: COPYRIGHT © 2015-2017. imagefully [online]. [cit. 23.11.2018]. Dostupný na WWW: http://www.imagefully.com/fantasy-woman-angel-graphic-share-on-facebook/