Když propásnete příležitost v životě

Lidé víc v životě litují činů, které neudělali a mohli udělat, než činů, které udělali a byli špatné.

Je to tak, čin, který neuděláte když můžete tak už nikdy nemusíte mít příležitost, aby se Vám naskytla znovu a tudíž, když ji propásnete tak se obvykle v životě stává, že už je to nenávratně pryč a následky si vybíráte a užíváte.

Jsem toho názoru, že člověk by si měl vážit toho, co v životě má a koho v životě má, měl by za to být vděčný, jelikož nikdy neví kdy to bude naposledy, kdy to takhle může zažívat, nic není samozřejmostí, vše je dobrovolné.

Volby a rozhodování jsou otázkou priorit člověka a ono na to nic víc nevymyslíte, neustále omlouvat někoho za to, že teď se musí věnovat tomu a tomu a pak to bude zas dobré? Vážně?

A co když nebude? Co když už jste otrávení z toho, jak stále musíte někomu něco omlouvat, odpouštět a tolerovat? Proč prostě to vzít tak trochu rozhodně a to tak, že ten člověk má prostě jinou prioritu v tu chvíli?

Já si myslím, že takhle jsme k pravdě blíž. A takový člověk, kterému to stále omlouváte a trpíte mu ty výmluvy „že Vás neviděl, neměl čas, neměl čas vám to a to říct, nebo nebyla příležitost a tak dál“ tak takový člověk propásává příležitost s Vámi udržet dobrý vztah a kontakt, postupně Vás ztrácí, tím jak Vás to víc a víc opouští ten pocit, kdy čekáte a víc a víc chápete a uvědomujete si, že čekáte zbytečně.

Čekáte, až si na Vás urobí čas, až se Vám bude věnovat, až taky třeba někdy nechá ten telefon vyzvánět a bude poslouchat Vaše problémy, anebo že třeba taky Vám tu pozornost bude 100 procentně věnovat a nebude stále k něčemu odbíhat, čekáte, ale ono po delší době Vám dojde, že je to zbytečné. Dělat si čas na popovídání, na svěřování, na co? Když už ten člověk je jinde a cítí že je šťastný když se věnuje jiným činnostem?

Potom v tom případě to já osobně vezmu tak, že chci aby ten člověk byl šťastný a mohl se věnovat tomu, čemu chce a ustoupím, nechám ho/ji ať tvoří tak jak si přeje. Protože chci, aby byl/a šťastný a od srdce to přeji. Můj názor a myšlenky v tu chvíli stranou, takhle je to správně, takhle si to přeje, už žádné omluvy a čekání.

Já se přesunu tam, kde nebudu muset neustále čekat a vyhlížet a žebrat o pozornost. A jsem tak radši, do svého útočiště a do svého pomyslného území klidu, radosti, střelenosti a ulítlosti, tam kde skutečně nemusím čekat, ale tam kde budu moc vnímat 100 procentně každý okamžik a nemuset čekat až možná někdy se na mě dostane řada. Čekat budu takhle možná tak v obchodě, ale ne v životě.

A tak tímto postupným způsobem ten člověk Vás ztrácí a ztrácí a propásává příležitost v životě, kdy s Vámi mohl být dobrý parťákem, přítelem a oporou, ztrácí tu příležitost, jelikož už z prachu nikdy nevzejde to samé co bývalo, postupně to vyhořelo.

Postupem času, si to ten člověk uvědomí a ono ty paradoxy v životě tak fungují až to zabolí pohledem, ale fungují. Uvědomí si to a ten člověk přijde a bude Vám hrát na city, jak to s Vámi bylo super a jak jste byli skvělí a vyjmenuje do toho všechny krásné aspekty Vaší osobnosti a bude se snažit Vám vše připomenout, najednou Vás bude chtít zasvětit do toho svojeho života a najednou dohnat to na co celou tu dobu nějak pozapomněl. Nebo spíše tím jak přerovnal priority a začal se chovat tak trochu falešně jak bylo potřeba a jak před kým bylo potřeba tak pak i ten člověk zapomněl na to kým je a to je vidno a vidí to všichni ostatní a nikoliv ten dotyčný.

To je sice hezké, že si to uvědomuje, ale ta příležitost, kdy já jsem čekala na to až budu taky připuštěna do života a budu to moc sdílet tak jsem čekala dost dlouho a já to už zabalila, ta příležitost se prostě vytratila, byla zapomenuta a nyní je pozdě.

Já jsem šla jinam a ten člověk též. Ve slušnosti to tak sdělím a žiju si to svoje dál, dává mi to to, že leckdy opravdu člověk může nevědomky i vědomky ztratit člověka, který tu celou dobu byl, avšak uvědomí si to až když ten člověk fakt přestane robit to, co bylo zvykem.

U některých lidí až když přestanete na ně čekat a zajímat se o ně tak, jak byli zvyklí tak si teprve uvědomí, že jste tu taky byli.

Nepodceňuji se a ani se nelituji, mám se právě ráda a proto jsem se takhle rozhodla.

Nikdy jsem nechtěla, aby mě někdo ztratil, avšak ono to vyplynulo samo a musela jsem se ztratit sama. Vždy jsem myslela, že ti lidé se ztratí sami od sebe, nějak ani nevím jak. Avšak jinak než touto ztrátou by to nešlo. Aneb jak píše paní Blechová ve své knížce Ztráta – Jak se znovu spojit, musí člověk ztratit sám sebe, aby se mohl znovu najít, v mém případě jak vystřižené z knížky a mohu se pod to jako žákyně podepsat.

Velká, dobrá, trochu bolestná lekce od života, ale velmi účinná, díky ní jsem dospěla a pomohlo mi to v odpoutání, nelpění a vnitřně cítím rozkvět a posun dál životem.

Nechci se samo-chválit to by špatně vyznělo, ale ono ztráta není jen špatná záležitost, leckdy je to velké osvobození a tak to vnímám já. Mě to osvobodilo, dalo sil, energie a elánu. Tu osobu plně respektuji, že je to jeho/její osobní věc. Pokud se v něm/ní něco odehrává, musí urobit krok, domýšlet si něco nebudu.

Děkuji za to, že jsem se mohla ztratit a já se znovu našla sama v sobě. Děkuji Bohu, Vesmíru, andělům, vše zlé bylo skutečně pro hodně dobré.

 

Zdroj obrázku: © 2015-2018 ALL RIGHTS RESERVED O2. SodaO2.sk [online]. [cit. 27.4.2018]. Dostupný na WWW: https://soda.o2.sk/o2/fer/ako-zaspat-ked-ste-v-strese/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.