Když se hrdost přehoupla v pýchu

Hrdost jako takovou beru jako velmi pozitivní vlastnost na člověku. Je to prostě vlastnost, která Vám dává hrdě vzpřímenou hlavu a úctu sám k sobě.

Beru to tak, že hrdost Vás drží tak, abyste se dle sebe a svých morálních zásad, či morálního cítění Vy nezachovali pod svou úroveň, či poníženě. Ta hrdost Vám toto dává.

Jak říkám, beru to jako velmi pozitivní vlastnost a podporuji v tom, aby lidé byli hrdí.

Však někdy té hrdosti u některých lidí je až moc, až se to mění v pýchu. Pýcha už tak pozitivní není, nebo já ji tak aspoň nevnímám. Podněcuje nás si myslet, že jsme jen my a nic víc, anebo že máme něco víc než ostatní a že nad to není. Dává nám pocit jedinečnosti, však i trochu zaslepenosti, že si člověk ani sám sobě nepřizná nějakou tu chybu, či výtku. Oslepuje nás v tom, abychom sami sebe viděli reálně, tací jací jsme, zaslepuje nás to tak, že se pak řítíme do zpychnutí a egoismu.

Upřímně k tomu abych měla vždy svou hrdost jsem byla vychována a naučena, za což děkuji, díky tomu jsem člověkem jakým jsem nyní a dalo mi to do života to, že jsem se dobrovolně a vědomě neponižovala v životě. Pokud to tak vypadalo, tak určitě ne mýma očima, ale já jsem ve svém vědomí a svědomí se vědomě neponižovala a nesnižovala, za což jsem ráda, to mi to dalo hodně.

Však už je pak smutné když člověk, který s Vámi tu hrdost sdílí a podporuje Vás v ní tak zrovna ten člověk se časem a postupně stává pyšným a nic víc než jen tu svou hrdost nevidí.

Upřímně je to také člověk jako kterýkoliv jiný a nic a nikdo ho neopravňuje k tomu, aby si myslel, že je něco víc, to že v životě něco má a něco nemá pominu, bylo by to subjektivní a já to hodnotit nechci.

Však dejme tomu, že si v životě nechce, nebo nemůže tolik dopřát tak, jako Vy. Nabídnete mu, že ho třeba někam vezmete, nebo že mu poskytnete něco, co si dlouhodobě nedopřává a bylo to na jeho přání podotýkám. Prostě a jednoduše, mu nabídnete něco, co si sám nedopřeje a přitom vidíte jak mu jen svítí oči štěstím a nadšením, jak u malého dítěte, kterému dáte novou hračku.

To potěšení těší i mě, jelikož cítím, že to má smysl a robím dobrý skutek. Proběhne to, všechno super, skvělé, on je rád, Vy jste rádi, že to vše dopadlo skvěle a že ten dobrý skutek měl smysl a účel. Což potěší a můžete tak s klidným svědomím spát a těšit se i z radosti toho druhého a i radosti vlastní, jelikož i Vy jste z toho měli požitek.

S kratším odstupem času se při rozmluvě s tím dotyčným dovíte, že to vlastně tak růžové nebylo a že vlastně vůbec neměl zapotřebí a tu hrdost na to, abyste Vy mu z vlastní jeho dobré vůle něco takového poskytovali a že prostě to tak nebylo.

Najednou obrat, že to bylo špatně a „hrdě“ prohlašovat, že si to dokázal zařídit a zorganizovat sám, že Vás k tomu nepotřeboval a že nepotřeboval „Vaše slitování a dobrou vůli“.

Mám z toho dojem, že ten člověk jen neměl tu odvahu a kuráž na to říct, že byl upřímně rád za to, že jsem ten dobrý skutek pro něj udělala a že se mu to líbilo. Protože to co nastalo potom, tak ano zamrzelo mě to a i naštvalo, jelikož si pak připadáte jako hlupák, který se snažil úplně k ničemu. Však nedá mi to si aspoň na tu chvíli nemyslet to, že tomu člověku jen ta pýcha nedovolí říct upřímně „Děkuji, že jsi to pro mě udělala, líbilo se mi to.“ Nebo něco v tom smyslu. Prostě jen proto, že jsem to vymyslela já tak to bylo špatně, jelikož ten člověk se asi cítil ponížen, že si to nedokázal vymyslet sám.

Ale ta ledová sprcha, že všechno bylo špatně a že se to vlastně nelíbilo a že nemá zapotřebí to přijímat skrze Vaší dobrou vůli tak to zamrzí, zabolelo to hodně u srdce, ale dalo mi to výbornou lekci. Už vím, že nikdy víc to již pro toho člověka neurobím. Ať si klidně v té své pýše a hrdosti žije dál, nechávám to plavat. Nebudu se snažit a robit radost někomu, kdo o to nestojí a ještě to pak zkritizuje, nebo s odstupem času mi dá takové rozčarování, že vlastně všechno to celé bylo špatné a nelíbilo se.

Děkuji za tu lekci, aspoň vím, že tady se snažit je zbytečné. Nečekala jsem to, avšak nedá se nic dělat, na tohle už se nedá jen tak zapomenout a i kdyby ten člověk zas obrátil na tu pozitivní vlnu a byl v pohodě, já už mu to věřit nebudu. To byl i tenkrát, avšak pak byl obrat. Nemůžu se vyznat v takovém člověku a proto raději již nebudu pokoušet nic, stálo mě to dost nervů, snahy, energie a času, jelikož jsem se tímto člověkem zaobírala dost dlouho a snažila se učinit dobré skutky, aby vycházení, kontakt probíhal skvěle. Ale nemůžu nikoho nutit, aby vycházel skvěle se mnou pokud nechce.

Asi takhle, to by se lidi nikdy nemohli usmířit a zlepšit vztahy a najít si k sobě cestu, když bychom všichni takhle zpychli a báli se přijímat dobré skutky od lidí, kteří nás mají rádi. Ochuzujeme tím sami sebe, že skrze svou pýchu jsme tak nad všechno povznesení a nechceme prostě přijmout ten fakt, že nám ten druhý urobil radost, když je to prostě vidno.

Skrze pýchu vždy budeme vidět chyby na druhých, ale na sobě ne a proč prostě někdy neříct to, že i když ten skutek nebyl dokonalý tak prostě se nám líbil. Není to o dokonalosti, ale o tom prožitku a jak jsme se cítili.

Jsem hrdý člověk, ale pýcha je takový strašák, takto bych dopadnout nechtěla, vzpomenu si na tuto příhodu a tohoto člověka a poděkuji Bohu, Vesmíru a andělům za to, že taková nejsem, že i když hrdá jsem, tak nejsem v tomhle zaslepená a dokážu poděkovat a říct, že mi ten druhý urobil radost, dobrou náladu, anebo že mě uklidnil, nebo že jeho nápad mi pomohl. Anebo to, že mě někam vytáhl ven na výlet a mě se zlepšila nálada. Ano, já to klidně přiznám a dokážu to pochválit a dokážu to přijmout od toho druhého, nemyslím si totiž že je na tom něco ponižujícího to přiznat. Naopak přijde mi to normální a lidské a určitě se tím neponižuji tím, že poděkuji kamarádce za zlepšení nálady, kamarádovi za to, že jsem se mu mohla svěřit, že ho to zajímalo, drahé polovičce za skvělý a úžasný výlet, za skvělý hovor po Skypu s velmi blízkou kamarádkou. Ano, uznám, že toto jsou činy, které mi urobí radost a nestydím se to přiznat, ale naopak poděkuji jim za to.

 

Zdroj obrázku: PHYRIDIS. Kat národa [online]. [cit. 2.3.2018]. Dostupný na WWW: http://katnaroda.blog.cz/1107/pycha

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

1 komentar v Když se hrdost přehoupla v pýchu

  1. […] Když jsem tohle přestala dělat a můj život se díky Bohu změnil k lepšímu tak, že jsem měla více času věnováno pro mě podstatnějším věcem, jako je například moje práce, koníčky a mí blízcí přátelé tak se mi částečně ulevilo. Je to tak, ulevilo se mi a já jsem cítila, že konečně věnuji čas smysluplně tam, kde za to mám oceněno a kde si mě váží. Uvědomila jsem si svou tehdejší hloupost a hlavně naivitu, když jsem si myslela, že mi za to někdo dřív poděkuje. Avšak, jak jsem dřív psala, někteří lidé jsou příliš pyšní na to, aby Vám řekli „děkuji“ anebo aby Vám od srdce pověděli, že to co pro mě robíte že si … […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *