Když se lidé bojí něco řešit a stát si za svým

Velice často se setkávám s případy situací, že si s někým zajímavým začínám rozumět, bavím se s ním a je to prostě vše super a na dobré cestě ke skvělému přátelství.

Však přijde problém, který ani není tak zdaleka má chyba, anebo je to prostě chyba obou – což beru, lidi prostě se sebou učí vycházet pořád a neustále i v hodně dobrém přátelství se to děje, nebo ve vztahu.

Dejme tomu, na něčem se domlouváte, ale jen tak spíše jako vzdušný plán do neurčita a ani nevím jak to bere, či bral ten druhý, však ztroskotalo to na tom, že se to nestačilo konkrétněji domluvit a doladit detaily toho společného plánu. Chyběl tomu základ realizace a prostě to, jak by to bylo prakticky možné převést do reálného života. Avšak to by ještě pro mě nebyl takový problém, jsem názoru, že tohle se dá s klidem pořešit a doladit, jen to asi nebude hned, nebo v ten údajný čas, který možná tak trochu tlačil. Ale bude to třeba jindy, v budoucnu, avšak to se již sjedná více a detailněji a ujmu se toho organizování a domlouvání klidně já. Nevadí mi to.

Však mrzí mě to, že nejprve to vypadá, že já se na to původně vykašlala a že jsem to odvolala na poslední chvíli, přitom tomu tak vůbec nebylo, jen byla dlouhá odpovídací lhůta z obou stran. A tím pádem ten čas uběhl velmi rychle mezitím a do toho sjednaného času se to nestačilo domluvit a doladit.

A když se obhájím tím, že ten problém neberu na svůj kříž, ale že to byla vina obou a že jsem to já neodvolala, jelikož jsem neměla důvod to odvolat z vlastního rozmaru, jen mi šlo o to, aby to bylo jindy a jinak a dolazený detaily toho plánu. Tak pak se sice dočkám toho, že jako jo, chápe to, ale už dál nic nepokračuje.

A když pak převedu hovor na jiné téma, aby tedy se tím už nemusel nadále trápit a zpytovat svědomí a nadále jsme se v tom nemuseli plácat, tak už pak ten člověk se neozve. A nechce se ozývat asi nadále….

To mě na tom mrzí. A pak si kladu otázku, proč hodně lidí se kterými si rozumím a jsou super společníci a kamarádi tak proč se pak zaleknout nějakého prvotního problému a překážky a pak radši odejdou a nechají to být. Vždyť by to mohlo suprově pokračovat, já bych se nezlobila, nevyčítala bych nic, tohle pro mě není důvod se s někým přestat bavit. Pak si také kladu otázku zda nebudím moc respektu, nebo nějaké negativní vibrace, když ti lidé se takhle stahují mi z cesty a už se bavit nechtějí.

Mrzí mě to, co víc dodat, pak začnu přemýšlet nad tím zda nejsem moc rázná. Však to zas ne, jednám slušně, citlivě a nevidím nic špatného na tom, když chci něco řešit a dobrat se řešení a také nevidím nic špatného na tom, když nehodím jen vinu na sebe.

Je mi jedno, jak tohle vyznívá, ale fakt mě mrzí, že kvůli takové maličkosti může skončit tak fajn přátelství, nebo zda ten člověk chce být sám, nebo zda snad čerpá sebevěvomí, či sílu na to, aby se se mnou znovu bavil? Netuším, do hlavy nevidím. Avšak nechci, aby takhle lidé utíkali a báli se. Však to přeci není o tom se na někoho vykašlat jen po první nějaké výměně názorů, či toho, že něco nevyšlo, ale o tom, že se lidi sladí, zvyknou si na sebe a začnou toho druhého přijímat takový jaký je.

Nelíbí se mi, když takhle po první prkotině hned lidi utíkají a myslí si, že tím se to vyřešilo. Nic se tím totiž neřeší, absolutně nic. Možná najdou člověka se kterým to budou mít bezproblémové, aspoň na tu chvíli, však časem stejně přijde nějaká diskuze, či něco na čem bude třeba se domluvit a problém může nastat i tak, co pak budou dělat, znovu se na toho člověka vykašlou? Tohle fakt není řešení, to je jen útěk před realitou a znak toho, že vlastně člověk se bojí s někým jít do nějaké hlubší konverzace, sporu, či si neumí absolutně stát za svým názorem, či nechce ani tvořit či zorganizovat. Myslí si asi, že se to všechno nějak samo zařídí? No to asi fakt ne, samo se nic nikdy nezařídí a ani nenaplánuje.

Sama si tak můžu možná říct to, že se teď seberu a někam daleko odcestuji a to sama za sebe a to se fakt klidně seberu a pojedu, však to si sama zařídím tak, že k tomu nikomu nepotřebuji, to pak možná ano. Ale vždy když něco člověk plánuje s někým tak se potřebuje domluvit a zařídit to společně. Samo od sebe se to fakt neurobí a nezařídí a nedomluví.

Co na to víc říct, je to pak velká škoda, že odchází z mého života tací fajn lidé se kterými je mi dobře a můžu před nimi myslet nahlas. Však nebudu nikoho nutit do ničeho od čeho utíká. Každý musí vědět co chce a i tito lidé to musí vědět a asi zřejmě ke svému odchodu z mého života mají důvod, který respektuji. Jen můžu vzkázat jediné, že mě to mrzí a myslím si, že zbytečně hned stáhli kalhoty když brod byl ještě daleko.

Každopádně děkuji za tuto lekci a možnost takové lidi aspoň na chvilku poznat a kamarádit se, dalo mi to hodně a bylo to pro mě něčím krásným a přínosným a bylo mi krásně. Děkuji za všechno, vážím si toho a i přes to vás mám ráda. Pro mě za mě jste mi nic neprovedli, nic za co byste se mě měli bát a nic za to proč by mělo končit přátelství.

U mě je to tak, že když se s někým nepohodnu anebo nechci bavit tak ten člověk to moc dobře ví a já též, víme to o sobě oba dva a obvykle to dopadne velmi vyostřeně tak, že ten spor skončí dramaticky a hodně zle, ale víme o sobě, že se nemusíme a pak se vyhýbáme vzájemně.

Tento článek je o tom, že si myslím, že bychom se na sebe neměli vykašlat kvůli nějaké hlouposti, či drobnosti, která se dá řešit, je to velká škoda. Hodně věcí se dá pořešit a změnit k lepšímu. A já tu chuť to zlepšovat mám stále a budu mít, baví mě to a naplňuje, vím že může být líp.

 

Zdroj obrázku: CITÁTY O ŽIVOTĚ 2015. Citáty o životě [online]. [cit. 24.11.2017]. Dostupný na WWW: http://citaty-o-zivote.com/nedopustte-aby-mala-hadka-znicila-velke-pratelstvi/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.