Když se neustává nátlak ze slávy…

Když jste mezi lidmi známější a známější tak začínáte časem řešit to, že Vás lidé bombardují zprávami, otázkami, vyzvídáním a toho, že chtějí být stále za Vaším zadkem a chtějí být po Vašem boku.

Dočasně to člověku lichotí a zvedá to sebevědomí, je to fajn a je to super, do určité doby.

Ve všechn případech je to tak, že čeho je moc toho je příliš a mělo by tak nějak být určité „vocaď pocaď“. Jak se lidově říká.

Však jednoho dne se přejíte všeho i hodně dobrého jídla, stejně tak se přejíte i toho, že je na Vás vyvíjen nátlak, fanatický zájem a vše okolo toho.

Však jednoho dne se přejíte všeho i hodně dobrého jídla, stejně tak se přejíte i toho, že je na Vás vyvíjen nátlak, fanatický zájem a vše okolo toho.

Kdekoliv jste na sociální síti tak jste uháněni, abyste si urobili čas a abyste ten čas věnovali zrovna tomu a tomu a té a té. A abyste se zrovna s nimi bavili, jelikož oni jsou ti nejlepší, kteří Vás celou dobu chápali a chápou a že zažili to podobné to co Vy a že jsou na Vaší straně ve všech ohledech.

Na to se dá říci pouze a to „Děkuji za zájem a přízeň, velmi si toho vážím.“

Ano, je to tak, však i takovýto nátlak, kdy po Vás někdo něco chce a stále sleduje kdy budete k dispozici, uhání Vás a pokud do několika hodin neodpovíte tak pak začnou vyděračské zprávy ve stylu, že neodepisujete a že z toho brečí a pak pošlou smutné smajlíky atd.

Anebo Vás pak pokud neodepisujete a nereagujete a neplánujete setkání tak jak si přejí tak najednou Vás začnou kritizovat, že vše je Vaše chyba a že vše záleží jen a jen na Vás a že si toho nevážíte a že o ně zájem nemáte atd.

Prostě vlna toho, jak se dá člověk zahltit. Anebo si prostě jednoho dne jen tak vzpomenou a myslí si, že Vy věčně máte čas a hezky si to bez Vás o Vás  naplánují tak, abyste za nimi přijeli a dělali jim společnost tak, jak se jim to hodí a pokud možno co nejdéle.

Je to sice hezké takový zájem, ale to to snad nejde postupně a přirozeně? Proč nejde normální lidská domluva? Proč všechno chcou hned? Proč takový nátlak?

Není snad jasné, že pokud člověk není online tak prostě online není a dalších 18 zpráv tomu fakt nepomůže k tomu, aby odpověděl, když prostě není na internetu v tu chvíli.

Zažívám toto osobně i já a to si nemyslím, že jsem nějak slavná, spíše rozkřiknutá mezi lidmi všude možně.

Je to sice krásné, ale někdy mě to dovede až zahnat do kouta úzkosti, jak moc toho je.

Někdy člověk to až tak neustává, když Vám někdo napíše, že na Vás bude další den čekat před prací a že se na Vás moc těší a naplánuje si to opět bez Vás o Vás a Vy vůbec netušíte co tím jako sleduje. Pak Vás bombarduje po sms a když neodpovídáte tak další sms zprávy, anebo zprávy na sociálních sítích.

Když toho fakt bylo leckdy na mě příliš tak si vypínám telefon a veškeré připojení k internetu, aspoň na pár hodin, někdy den, nebo půl dne. Když to fakt neustávám tak toto udělám, vychladnu, uklidním se, nadopuji se klidem jinak a jiným způsobem a dělám obvykle nějakou jinou činnost, nějakou nenáročnou činnost, anebo pracuji. Připadám si tak lepší a hlavně se utvrdím v tom, co je pro mě v tu chvíli v mém životě důležité a kam mám skutečně věnovat svou pozornost.

Čas si netisknu tak jako nikdo a někdy mi přijde, že si lidi myslí, že asi jen proto, že mě znají tak hned na ně musím mít čas a hned se jim budu přizpůsobovat a hned se s nimi budu vybavovat do noci po konverzacích.

Vůbec asi jim nepřipadá v úvahu to – že jsem člověk a že normálně žiju, že spím a že taky mám nějaké povinnosti ve svém životě a nějaký osobní život.

Mě leckdy přijde, že když se opravedlníte tím, že čas třeba trávíte se svou rodinou, nebo s přáteli, tak si to snad ještě tací lidé vezmou ještě víc osobně, že jste si vůbec dovolili ten čas trávit s rodinou, či přáteli a že jste si neudělali čas na ně.

Anebo to pojmou ještě hůř a to že se na Vás naštvou za to, že jste je taky nepozvali a rovnou se svou rodinou neseznámili.

A já se ptám jako proč?

Proč zrovna já bych měla každého, kdo takto uhání a vypisuje hned tahat do rodiny a hned seznamovat se svými přáteli? Mám taky nějaké své soukromí a svůj život a nemám potřebu ho úplně se vším všudy sdílet s celým světem.

Nevím, leckdy mi to připadá jako kdyby do mě lidé pálili návrhy k seznámení, otázky a věčné dotazy kdy se s nimi budu bavit, kdy se s nimi sejdu a že za mnou přijedou.

Leckdy mám i strach někomu říkat místo kde bydlím – přibližně. Leckdy fakt už mívám strach, že ten člověk tam fakt přijede a najde si mě. Leckdy mě ta úzkost a strach z toho tak pohltí, že bych nejraději utekla někam hodně daleko, byla sama, anebo se někam schovala, kde by mě nikdo z těchto lidí nenašel.

Bohužel se pak všechny tyto mé emocionální stavy odrážejí na mém životě a tím, že jsem lehce naštvaná, deprimovaná, smutná, úzkostlivá a neklidná.

Stále jsem normální obyčejný člověk z městysu a stále jsem ta trhlá rebelka, jaká jsem kdy bývala, však někdy i rebelka se cítí pod nátlakem toho všeho.

Je to jako kdybyste udělali cokoliv i něco negativního a v těch lidech to probudilo ještě větší zájem a zvědavost po Vás a všechno.

Nejsem celebrita, ani slavná, spíše nevím co se to s mým životem stalo, že se poslední dobou cítím takto, pod nátlakem toho všeho a neustávám to, je toho čím dál víc a netuším jak to řešit.

A ano někdy si pohrávám s myšlenkou, že bych veškeré sociální sítě zrušila. Však k tomuto kroku nejsem zcela odhodlaná a statečná natolik, abych to v tuto chvíli udělala.

Děkuji za přečtení.

Zdroj obrázku: УЛИ ВЕБЕР. filmz.ru [online]. [cit. 22.9.2017]. Dostupný na WWW: http://www.filmz.ru/photos/112980/full/